Úvaha advokáta nad postavením klienta v trestním řízení

Kromě obecně ustálené představy o tom, že trestní právo se aplikuje v případech, kdy se předmětem zájmu orgánů činných v trestním řízení stává osoba, která je podezřelá, příp. dále obviněná a obžalovaná z útoků proti životu a zdraví či z násilných útoků proti majetku, chci zdůraznit, že v dnešní době trestní právo fakticky dopadá na daleko širší okruh vztahů.

Trestní právo bývá v dnešní době prezentováno jako prostředek k prosazení mimo jiné i majetkových práv. Je nutné odlišovat povahu trestního práva a práva soukromého. Účelem trestního práva není ochrana individuálních majetkových či jiných zájmů jednotlivců či právnických osob. Účelem trestního řízení je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů podle zákona. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné. V oblasti práva soukromého je klient či jeho protistrana v závislosti na svém procesním postavení „pánem sporu“. Takový spor může skončit konečným rozhodnutím ve věci, smírem či mimosoudní dohodou. V trestním řízení je to naopak stát, který prostřednictvím svých orgánů realizuje zájem státu na zjišťování trestných činů a trestání jejich pachatelů. Stát ale prioritně nemá prostřednictvím trestního řízení zajišťovat ochranu zájmů jednotlivce či právnické osoby.

Jsem proto dále přesvědčen o tom, že je věcí státu, vůči komu v zákonném rámci využije soustavu orgánů činných v trestním řízení, a že není (vyjma zákonem vymezených případů) věcí jednotlivce, aby se na této činnosti státu aktivně podílel. Z těchto důvodů se převážně věnuji obhajobě.

V zásadě se na nás klienti obrací ve třech rovinách – v prvním případě se dostaví s obdrženou výzvou, aby policii podali vysvětlení, v druhém případě jsou již v postavení, kdy je jim sděleno obvinění pro konkrétní skutek. Poslední okruh klientů pak tvoří případy, kdy klienti mají určité více či méně konkrétní obavy, že jsou pro určité jednání předmětem zájmu orgánů činných v tr. řízení. V těchto posledně jmenovaných případech lze v zásadě poskytnout konkrétní pomoc jen velmi těžko. U prvních dvou případů je možné shrnout tyto základní momenty:

- vyzvat konkrétní osobu k podání vysvětlení je oprávnění policejního orgánu. Každý má již v této fázi ze zákona právo na právní pomoc advokáta. Skutečnost, že je někdo vyzván, aby podal na policii vysvětlení, ještě neznamená, že taková osoba je osobou podezřelou. Role advokáta, pokud poskytuje právní pomoc při podání vysvětlení, není totožná s rolí obhájce, a to z toho důvodu, že obhájce má v tr. řádu zakotvená konkrétní práva a povinnosti, která ale nejsou výslovně upravena pro případ, kdy je poskytována právní pomoc osobě, která podává vysvětlení. To samo o sobě neznamená, že role advokáta při poskytnutí právní pomoci by měla být pasivní. Osoba, která podává vysvětlení, pokud se nejedná o osobu poškozenou, v zásadě nemá možnost nahlížet do trestního spisu a pořizovat z něj opisy. V praxi se někdy řeší situace, kdy je vysvětlení požadováno, aniž by bylo sděleno, k jakému účelu má vysvětlení sloužit. Bez znalosti toho, v jaké věci a z jakých důvodů má být konkrétní osoba slyšena, totiž tato osoba nemůže posoudit obsah poučení o tom, kdy má právo podání vysvětlení odepřít. Vysvětlení podle zákona nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Dále taková osoba může vysvětlení odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým. Mám za to, že jsou-li dodrženy obecné zásady trestního řízení, například zásada přiměřenosti, nemělo by být pro policejní orgán problémem účel podání vysvětlení objasnit. Potom shora naznačený problém odpadá. Nicméně nejsou výjimkou případy, kdy tomu tak není. Právě v takovém případě podle mého názoru není od věci, aby dotyčné osobě, která je v podobném postavení, poskytl právní pomoc advokát.

- v druhém případě již klient přichází s tím, že mu je již doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání. Pokud se jedná o případ tzv. nutné obhajoby, musí mít taková osoba obhájce již od počátku přípravného řízení, tj. od sdělení obvinění. Pokud se o případ nutné obhajoby nejedná, je potom věcí každého, kdo je stíhán, zda si obhájce zvolí či nikoli. Tuto otázku si musí vyřešit každý sám. Pokud je klient toho názoru, že věc například vysvětlí policii sám (a nejedná se o případ tzv. nutné obhajoby) a dále obhájce vlastně nepotřebuje, nemůžeme ho přesvědčovat o opaku, aniž bychom porušili etický kodex platný pro advokáty. Proti usnesení o zahájení tr. stíhání je přípustná stížnost. Pro její podání platí třídenní lhůta. Pokud je stížnost zamítnuta, trestní řízení dále postupuje podle pravidel stanovených zákonem. Často jsem konfrontován s tím, že klienti jsou v přípravném řízení zatěžováni neúměrnou délkou řízení a tím, že mají pocit, že k jejich stanovisku není přihlíženo. Nechci hodnotit, nakolik je to dáno subjektivním pohledem klienta na věc nebo tím, jaké vnitřní přesvědčení zaujme k věci klienta a jeho osobě policejní orgán nebo státní zástupce. Nicméně jsem přesvědčen o tom, že ani podání obžaloby na klienta by z pohledu klienta nemělo být vnímáno, že jeho vina je prokázána. Konečné rozhodnutí v trestní věci patří soudu a já souhlasím s tím, že by se těžiště trestního řízení mělo posunout před soud. Pouze soudu přísluší hodnotit, zda u klienta shledá vinu nebo jej obžaloby zprostí. Nemohu ale bohužel nevidět to, jak devastujícím způsobem působí mnohdy na klienty doba, než je líčení před soudem nařízeno a než dostanou prostor hájit se před nezávislým soudem. Tyto negativní účinky jsou kolikrát znásobeny i tím, jak mimořádná váha se například v médiích přikládá skutečnosti, že je někdo obviněn. Od tohoto momentu totiž ke konečnému rozhodnutí soudu uběhnou týdny, ale zpravidla měsíce či spíše desítky měsíců. Netvrdím, že mezi mými klienty jsou pokaždé ti, kterým se vina neprokáže, nicméně ani to, že někdo trestný čin skutečně spáchal, není důvodem k tomu, aby se přehlíželo jeho právo na přiměřenou délku procesu. V našem trestním právu platí zásada presumpce neviny. Ta spočívá v tom, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen. V zásadě to znamená, že vina musí být prokázána a není třeba prokazovat nevinu. Jsem toho názoru, že vinným sice nelze nikoho shledat bez důkazů, ale pokud důkazy ve prospěch klienta nejsou vůbec nebo je jich poskrovnu, na způsobu obhajoby se to projeví. Proto jsem toho názoru, že by obhajoba v sobě měla obsahovat především aktivní důkazní iniciativu. Jinými slovy řečeno, je třeba nejen určité věci tvrdit, ale je nutné je i doložit. Rozhodnutí samotné je totiž formováno na základě hodnocení důkazů. Právo obstarávat důkazy strana obhajoby má. Klient by měl být srozuměn s tím, že jeho pozice je dána především tím, jaké jsou důkazy v jeho prospěch či neprospěch. K obstarání důkazů by měl klient poskytnout obhájci veškerou možnou součinnost. Jedno ze základních lidských práv mít čas a možnost k přípravě obhajoby a hájit se sám nebo prostřednictvím obhájce přece neznamená pouze to, že je zákonem zřízena možnost mít obhájce. Toto právo je daleko širší a zahrnuje v sobě právě možnost obstarávat a navrhovat důkazy na svoji obhajobu a obhájce by měl klientovi takový způsob obhajoby nabídnout.

JUDr. Prokop Beneš, advokát

JUDr. Prokop Beneš, advokátní kancelář
Antala Staška 510/38
140 00 Praha 4
tel: +420 222 517 065
fax:+420 222 519 026

www.bcak.cz