Nejsme úřad, jsme služba.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Časté dotazy / omyly z praxe

Podal jsem žalobu a na Policii mi řekli, že ...

Jedná se o jeden ze základních omylů, se kterými se naše advokátní kancelář setkává. Pokud je podáno trestní oznámení, nejedná se o žalobu. Podáním trestního oznámení se věcí mají povinnost zabývat orgány činné v trestním řízení. Tj. na různém stupni Policie ČR, státní zástupce a soud. Rozdíl spočívá v tom, že tyto orgány postupují z úřední povinnosti, jinými slovy řečeno, ten, kdo podal trestní oznámení, může vystupovat v pozici poškozeného, nicméně nemá možnost do vývoje kauzy zásadně zasahovat v tom smyslu, že by trestní oznámení „vzal zpátky“ – není tzv. „pánem sporu“. Uvedené platí rovněž o požadavku o náhradu škody, kdy to, zda bude v odsuzujícím rozsudku uložena povinnost ji nahradit, záleží výlučně na soudu. Pachatel tak může dostat trest, ale ohledně škody může být rozhodnuto tak, že se s ní poškozený odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních (tj. civilních). Proto klientům přednostně doporučujeme domáhat se ochrany svých práv v občanském soudním řízení.

Mám na poště dopis, mám si ho vyzvednout ?

Otázka doručování je upravena v jednotlivých procesních předpisech, například v občanském soudním řádu. Tento předpis pak upravuje i tzv. fikci doručení, tj. postup v případě, kdy si adresát zásilku nepřevezme. V takovém případě se na zásilku hledí, jako by byla řádně doručena (existují však určité výjimky). Problém je v tom, že může nastat fikce doručení, avšak adresát se nedozví co bylo předmětem písemnosti, neboť si ji nevyzvedl. Takže otázka vyzvednout/nevyzvednout je vlastně o tom, zda se adresát chce dozvědět, co po něm soud nebo úřad chce a chce riskovat třeba následky uvedené „fikce doručení“.

Volal/a jsem tam a nic se nevyřešilo...

Tento problém je typický pro určité druhy smluv a tzv. call centra. Někteří obchodníci poskytují svým klientům rovněž možnost telefonické komunikace pro řešení určitých věcí, nicméně pro řešení právních záležitostí je nutno volit písemnou formu s doložením doručení zásilky, a to jako jedinou průkaznou formu komunikace. Provoz infolinky nemusí garantovat, že telefonátem lze vyřešit některé podstatné záležitosti, proto doporučujeme písemný kontakt. Tím netvrdíme, že call centrum je špatnou klientskou službou. Ovšem pozor (viz problém níže) – i telefonem lze uzavřít určité druhy smluv.

Přišel mi nějaký dopis, nic se nedělo a teď po mě chtějí ....

V prvé řadě je nutno zmínit, že není dopis jako dopis. „Dopisy“ od soudu nebo úřadu mají obvykle společné to, že jednak mohou uložit nějaké nové povinnosti, jejichž nesplnění lze sankcionovat, a někdy je možné proti nim podat opravný prostředek. Důležité je tedy každý takový „dopis“, přijde-li „úředně“, neignorovat. Jako příklad lze uvést platební rozkaz. Jedná se o rozhodnutí, které soud vydá pouze na základě podané žaloby. Z uvedeného tedy vyplývají dvě věci. Jednak ta, že se o řízení a vydaném rozhodnutí dozvíte až v okamžiku, kdy vám je doručeno, a za druhé, že řízení proběhlo a rozhodnutí bylo vydáno, aniž byste se k věci vyjádřili. Pokud si ale platební rozkaz převezmete a mávnete nad ním rukou, protože je to třeba „nesmysl“ nebo je to „přece dávno zaplacené“, jedná se o zcela chybný postup. Pokud totiž nepodáte proti takovému platebnímu rozkazu tzv. odpor, bude takový platební rozkaz možné využívat exekučně..

Dáme to k soudu, on/ona to nezapře ...

Spoléhat na tento přístup v situaci, kdy dříve třeba přátelské strany spolu nemluví, je liché. Každý, kdo se obrací na soud, má dvě základní povinnosti, jednak povinnost tvrzení a jednak povinnost důkazní. Povinnost tvrzení je obvykle splněna ve vylíčení toho, co se požaduje, tedy v žalobě. Za důkaz pak může sloužit vše, čím lze určitou skutečnost zjistit, např. i výpověď svědka. Nelze bez dalšího spoléhat na to, že soud si ze dvou proti sobě stojících názorů – jednoho vašeho a jednoho protistrany vybere, jen ten váš. Zní to jednoduše, ale je to tak: co se tvrdí, je třeba prokázat. Přinejmenším v řízení u soudu by to tak mělo fungovat...

Nic jsem nepodepsal, takže na mě nemůžou ....

Jedná se o jeden z tradičních omylů. Některé smlouvy nemusí být podepsány rukou. Lze je uzavřít třeba prostřednictvím telefonu nebo emailem. Druhá věc, která s uvedeným souvisí, je prokázání uzavření takové smlouvy a zejména obsahu těchto ujednání. Uzavření smlouvy lze prokázat emailem, dodání zboží pak svědeckou výpovědí, apod.

Advokáti jsou drazí a stejně mi nepomůžou.

Poskytování právních služeb je primárně službou. Tak jako u jiných služeb záleží na tom, v jakém stadiu je tato služba požadována. Lze jednoznačně říci, že investice do prevence je levnější než řešit věc v posledním stadiu exekuce. Pokud je advokát vyhledán např. před uzavřením obchodní smlouvy, je schopen smlouvu posoudit a upozornit na rizika. V tomto případě bývá investice do právní služby menší, než investice do sporu, který taková smlouva přinese. Mnohdy se setkáváme s dřívějším stylem myšlení: „dům na děti mi převede podnikový právník, stopětku si opravím sám a chatu si o víkendech dostavím svépomocí“. Kutilství v úředních věcech má pak za následek, že na leccos bývá pozdě. Mnohdy spravedlnost přichází vstříc tomu, kdo v procesu samotném není pasivní.

Dluží mi peníze a chci na něj/ní poslat exekutora....

Jedná se o jeden z omylů, se kterými se setkáváme. Platí, že nelze bez dalšího se obrátit na exekutora a žádat, aby např. zabavil dlužníkovi majetek. V prvé řadě je vždy nutné postavit na jisto, zda dotyčný dlužník skutečně dluží. To lze prostřednictvím žaloby. Výjimku z tohoto postupu je uzavření dohody o uznání dluhu s doložkou přímé vykonatelnosti, to však pouze za situace, kdy s tím bude dlužník souhlasit. Pokud tedy nesouhlasí, příp. vůbec nekomunikuje, nezbude jiný postup, než se obrátit na soud. Pokud v rámci řízení bude nárok prokázán, soud vydá rozhodnutí (ať již rozsudek, nebo platební rozkaz). Teprve poté, jakmile je řízení skončeno (tedy i poté, kdy skončí případné odvolací řízení), je možné podat návrh na zahájení exekučního řízení, a to u exekutora, kterého si zvolíte. Tento exekutor pak zvolí, jak bude při vymáhání dluhu postupovat.