Okolnosti vylučující protiprávnost

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění (dále jen „TZ“) upravuje v § 29 nutnou obranu a v § 28 krajní nouzi. Jedná se o instituty trestního práva, které lze za splnění určitých podmínek aplikovat a dosáhnout toho, že čin, který by byl za normálních okolností trestným činem, trestný není. Důvodem, proč trestní zákoník obsahuje tyto instituty, je to, že ne vždy je spravedlivé potrestat člověka za jeho jednání.

Lze si představit situaci, kdy např. napadená osoba se pouze brání před útokem jiné osoby, přičemž dojde v rámci nutné obrany k újmě na zdraví útočníka. V takových situacích by nebylo správné, aby osoba, která se bránila, nesla následky trestní odpovědnosti, a byla v trestním řízení odsouzena. Aby se dalo hovořit o nutné obraně, musí být splněny následující podmínky: (i) musí zde být přímo hrozící nebo trvající útok a (ii) obrana musí být přiměřená (respektive nesmí být zcela zjevně nepřiměřená) způsobu útoku. V reálné situaci bude osoba odvracející útok těžko posuzovat, do jaké míry je ohrožena na zdraví a na životě. Z tohoto důvodu je možné, aby útočník vyšel z celé situace s větší újmou na zdraví, než jaká hrozila obránci, pokud by se nebránil. I v takovém případě lze hovořit o nutné obraně, neboť útočníkovi může být za určitých okolností při odvracení útoku způsobena - tím, kdo útok odvrací - i smrt. Obrana, aby byla účinná, musí být intenzivnější než útok. V opačném případě by nebyla schopna útok odvrátit. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1283/2014 „Nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku nesmí být zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo i zjevně nepřiměřená. Pojem "zcela zjevně" je tu nutno vykládat v subjektivním pojetí, tedy tak, že podmínky se posuzují podle toho, jak se jevily zejména bránící se osobě, což dává soudu možnost, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Při zkoumání přiměřenosti nutné obrany je třeba vždy pečlivě uvážit všechny rozhodné okolnosti případu v celém jeho vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě, a to vždy se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel“.

Stejně tak i v případě krajní nouze. I zde musí být splněny zákonné podmínky, aby se dalo hovořit o krajní nouzi, a to: (i) přiměřenost, (ii) subsidiarita (podpůrnost) a (iii) bezprostřední nebezpečí. Oproti nutné obraně jde v případě krajní nouze o odvracení nebezpečí, tedy nikoliv útoku jako u nutné obrany. Rozdíl mezi nutnou obranou a krajní nouzí lze demonstrovat na příkladu zvířete. Pokud by se totiž jednalo o volně pobíhající zvíře, které samo od sebe na někoho zaútočí, bude se z pohledu obránce jednat o krajní nouzi. Naproti tomu, pokud by zvíře někomu patřilo a ten mu dal povel, aby zaútočilo, jednalo by se z pohledu obránce o nutnou obranu. Nebezpečí mohou být různého druhu od zemětřesení, až po fyziologické procesy v lidském těle. Přiměřenost znamená, že následek způsobený jednáním v krajní nouzi nesmí být stejně závažný nebo ještě závažnější než následek, který hrozil. Subsidiarita (podpůrnost) znamená, že nebezpečí nebylo možné odvrátit jiným způsobem. Bezprostřední nebezpečí znamená, že je zde přímo hrozící nebezpečí, kdy to, že dojde k jeho naplnění, se jeví alespoň jako pravděpodobné. Jako příklad možné krajní nouze lze uvést jízdu pod vlivem alkoholu z důvodu záchrany lidského života. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1233/2016 „Úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že existuje přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak, a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze rovněž je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech“.