Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Krátké zamyšlení nad náhradou škody v případě havarovaného vozidla a tzv. amortizace

Havarovaný vůz bezesporu představuje pro každého nepříjemnou záležitost, a to zejména tehdy, pokud jde ze strany poškozeného o nezaviněnou dopravní nehodu. Co se týče dopravních nehod, tak náhrada škody za havarovaný vůz je nejčastějším druhem náhrady škody uplatňovaným poškozeným. Rozsah náhrady škody způsobené při dopravní nehodě provozem motorového vozidla je upraven ust. § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o odpovědnosti z provozu vozidla. Dále dle platné právní úpravy má poškozený ve smyslu ust. § 442 odst. 1 OZ nárok na úhradu tzv. skutečné škody. Podle ust. § 443 OZ se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození. Dosavadní judikatura dovodila, že při stanovení výše škody vzniklé poškozením věci použité a částečně opotřebované musí být přihlédnuto k obvyklé ceně věci v době poškození a k rozsahu poškození, což v případě náhrady škody způsobené na vozidle znamená, že od částky vyjadřující náklady na opravu musí být odečtena částka odpovídající zhodnocení vozidla jeho opravou oproti původnímu stavu, v opačném případě by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými.[1] To pak znamená, že při stanovení výše náhrady škody se vychází z ceny poškozené věci v době jejího poškození, neboť vozidlo provozované určitou dobu ztrácí postupně na hodnotě. Dle mého názoru je výše uvedené ustanovení vzhledem k dále uvedenému vykládáno velmi úzce, neboť ze samotného znění ust. § 443 OZ (viz. „vychází se“) lze dovodit, že cena věci v době poškození je jen jakýmsi základem, „výchozím bodem“, pro další úvahy pro určení výše škody.

Problém nastává, když si poškození v případě dopravní nehody starších vozů nechávají tyto opravit novými náhradními díly a poté žádají nahradit částku vynaloženou na tuto opravu, resp. fakturu za tuto opravu, z povinného ručení viníka. V praxi pojišťoven je postup takový, že při přiznání náhrady škody automaticky počítají u náhradních dílů použitých k opravě s opotřebením (tzv. amortizací).[2] I když cena fakturovaná autorizovaným servisem odpovídá ceně použitých náhradních dílů k opravě a rozsahu prací provedených na poškozeném vozidle, vzhledem k tomu, že při opravě dojde k výměně staršího poškozeného dílu za nový, pojišťovny odpočítávají z ceny nového dílu již výše zmiňovanou amortizaci, což ve výsledku znamená, že pojišťovny sice poškozenému cenu opravy novými díly uhradí, avšak zmenšenou o opotřebení, a poškozený je tak nucen tento rozdíl doplatit ze svého.[3] Pro výpočet výše škody pojišťovny vychází z tzv. znaleckého standardu, což je metodika postupů, kterými se vypočítává výše opotřebení, při kterém se zejména zohledňuje stáří vozidla a počet najetých kilometrů. Pojišťovny argumentují tím, že výměnou opotřebovaného poškozeného dílu za díl úplně nový dochází automaticky ke zhodnocení vozidla, a tím k obohacení poškozeného, a nikoli pouze k úhradě skutečné škody, a že kdyby se poškozenému hradila plná cena opravy, pak by se jeho vozidlo bez právního důvodu zhodnocovalo opravou novými díly, a poškozený by tak vlastně na škodní události „ vydělal“.

Mám za to, že automatické krácení pojistného plnění pojišťovnou z důvodu opotřebení vozidla nelze vztahovat na všechny případy bez rozdílu, neboť opravou se vozidlo zhodnotit může, ale také nemusí, a vznik bezdůvodného obohacení v souvislosti s opravou poškozeného vozidla pak není vždy pravidlem. "Je-li za škodu považována újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a její výše je dána rozdílem mezi majetkovým stavem poškozeného před a po poškození, musí i rozsah náhrady škody zohlednit výši všech nutných prostředků, které byl poškozený nucen vynaložit k obnovení původního majetkového stavu, v daném případě k opravě vozidla tak, aby bylo z technického hlediska stejně provozuschopné jako před škodnou událostí. Pokud obnovení původního majetkového stavu není možné jinak než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k úhradě nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jej znevýhodňovat oproti škůdci. Je třeba přihlédnout i k tomu, že v případě havarovaného vozidla, byť opraveného novými díly, je jeho skutečná hodnota vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla. V neposlední řadě je třeba vzít v úvahu i to, že poškozenému ono diskutabilní tzv. 'zhodnocení' vozidla v podstatě bylo protiprávním jednáním vnuceno."[4] Rovněž je potřebné zohlednit tu skutečnost, že poškozený se v důsledku škodní události dostává do situace, kdy ačkoli na rozdíl od viníka si počínal v souladu s právem, nicméně je to přesto poškozený, kdo je nucen vynaložit nemalé částky na opravu, resp. uvedení vozidla do stavu před škodní událostí. Poškozený je ten, kdo má bez svého zavinění v důsledku dopravní nehody nabourané vozidlo a spoustu starostí s tím, kde a za kolik si vůz nechat opravit, a výše popsaná praxe pojišťoven ho nutí ještě k tomu, aby po dopravní nehodě objížděl autobazary a vrakoviště, a na opravu vozidla sháněl stejně tak „opotřebovaný“ náhradní díl, jako byl ten poškozený. Nechá-li si poškozený opravit vůz v autorizovaném servisu, nelze mu takovýto postup přičítat k tíži tím, že část majetkové újmy poškozeného odpovídající časovému opotřebení náhradních dílů zůstane neodškodněna. Není tedy možné po poškozeném požadovat, aby doplácel na nehodu, pokud opravou vozu, který by jinak poškozený nemohl v důsledku zavinění jiného užívat, nedošlo ke zcela zjevnému přínosu pro poškozeného.[5]

Závěrem lze shrnout, že smyslem a účelem ustanovení přiznávajícího poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby poškozenému byla v plné míře kompenzována majetková újma. Proto je potřeba v každém individuálním případě posoudit majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady škody musí zohledňovat výši veškerých nutných prostředků vynaložených k obnovení provozuschopnosti vozidla, tj. původního majetkového stavu. V opačném případě by mechanická a formalistická aplikace zákona vedla k absurdním závěrům odporujícím smyslu a účelu zákona, a nikoli k spravedlivému výsledku[6]. Mám za to, že nedojde-li tedy opravou poškozeného vozidla ke zcela zřejmému přínosu na straně poškozeného, k čemuž se může kvalifikovaně vyjádřit jen znalec, nelze po poškozeném spravedlivě požadovat, aby doplácel na nehodu, kterou nezavinil.

 

Mgr. Barbora Baslíková, advokátní koncipientka

beneš coufalová, advokátní kancelář

JUDr. Prokop Beneš, advokátní kancelář
Antala Staška 510/38
140 00 Praha 4
tel: +420 222 517 065
fax:+420 222 519 026

www.bcak.cz


[1] např. viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1629/2000

[2] pozn. Amortizace se počítá pouze z materiálu a nikoli z práce

[3] např. má-li přední nárazník na novém vozidle cenu cca 15.000,- Kč a je-li toto vozidlo již nějakou dobu provozováno, tak ten samý nárazník bude mít v době před poškozením (nehodou) dle stupně opotřebení cenu cca 10.000,- Kč a nikoli cca 15.000,- Kč, a poškozenému pak bude pojišťovnou vyplaceno 10.000,- Kč, neboť při určení výše škody pojišťovna vychází z ceny věci (předního nárazníku) v době poškození.

[4] viz. nález Ústavního soudu ČR ze dne 19.3.2008 ve věci II. ÚS 2221/07

[5] obdobně viz. rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-Jih ze dne 29.6.2007

[6] srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 12.7.2006 sp.zn. III ÚS 151/2006, nebo ze dne 29.3.2001 sp.zn III ÚS 138/2000