Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Příslušenství pohledávky a náhrada nákladů řízení

Náhrada nákladů řízení je v civilním řízení sporném založena na zásadě úspěchu ve věci vyjádřené v ust. § 142 občanského soudního řádu (o.s.ř.), která stanovuje určitá pravidla, jimiž se soud při rozhodování o náhradě nákladů řídí. Zásadně platí, že náhrada nákladů sporného řízení náleží tomu účastníku, který ve věci plně uspěl, proti účastníku, který naopak ve věci neuspěl (ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.). Toto pravidlo je však v dalších ustanoveních občanského soudního řádu modifikováno a v některých případech dokonce zcela prolomeno. 

V rozhodovací praxi některých soudů se již delší dobu objevuje právní názor, že neúspěch ohledně příslušenství žalované jistiny (zejména úroků z prodlení) je nutno považovat za částečný neúspěch ve věci a při rozhodování o nákladech řízení je pak potřeba postupovat v souladu s ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Jinými slovy některé soudy při rozhodování o nákladech řízení přihlíží nejen k výši žalované částky, ale i k požadovanému příslušenství a v případě neúspěchu ohledně příslušenství toto považují jako částečný neúspěch ve věci, což se následně promítne v rozhodnutí o nákladech řízení.

Jedná se např. o případ, kdy je žalobce zcela či z větší části úspěšný ohledně jistiny, avšak v příslušenství je zcela úspěšný žalovaný nebo případ, kdy se žalobce podanou žalobou domáhá zaplacení dlužné částky spolu s úrokem z prodlení z této částky od určitého data do zaplacení. Žalovaný po podání žaloby zaplatí pouze jistinu a žalobce vezme žalobu v celém rozsahu zpět, tj. i včetně příslušenství (např. z důvodu neprodlužování sporu, zanedbatelné výši příslušenství aj.) a soud následně řízení zastaví (§ 96 odst. 2 o.s.ř.). Některé soudy zastávají právní názor, že ohledně zastavení řízení co do jistiny jde o procesní zavinění žalovaného, a proto dle ust. § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. je to žalovaný, kdo je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení, avšak ohledně zastavení řízení v části týkající se příslušenství jde pak o zavinění žalobce, který vzal žalobu zpět, aniž by žalovaný žalobou uplatněné příslušenství žalobci zaplatil a v této části je nutno postupovat dle ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. V obou výše uvedených případech pak soudy zjišťují míru procesního úspěchu obou účastníků, a to poměřením žalované jistiny a kapitalizovaného příslušenství do dne rozhodnutí a při rozhodování o nákladech řízení podle poměru úspěchu ve věci mezi účastníky postupují dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.

Přihlížet či nepřihlížet k příslušenství pohledávky při rozhodování o nákladech řízení podle úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o.s.ř.?

Mám za to, že výše uvedený názor některých soudů je nesprávný a při rozhodování o nákladech řízení by soudy měly přihlížet pouze k výši jistiny a nikoli i k příslušenství pohledávky, a to z následujících důvodů:

1.            V ust. § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je stanoveno, že základem procentního poplatku je cena předmětu řízení vyjádřená peněžní částkou, není-li dále stanoveno jinak. Cena příslušenství předmětu řízení tvoří základ poplatku jen v případech, je-li příslušenství samostatným předmětem řízení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že příslušenství pohledávky, pokud netvoří samostatný předmět řízení, nemá vliv na výši soudního poplatku.

2.             V ust.  § 3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. je stanoveno, že při určení sazby podle odstavce 1 se nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva a dále podle ust. § 14 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. platí, že je-li předmětem odvolacího řízení pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění, o předběžné vykonatelnosti, o příslušenství pohledávky nebo rozhodnutí procesní povahy, činí sazba odměny 1.000,- Kč. Příslušenství pohledávky v případě, že netvoří samostatný předmět řízení, tedy nemůže mít vliv na stanovení sazby odměny advokáta podle vyhlášky o paušální odměně.

3.             Rovněž z ust. § 121 odst. 3 občanského zákoníku vyplývá povaha příslušenství pohledávky, tj. jeho odvozenost.

Ze znění výše uvedených ustanovení lze vyvodit, že není-li zákonem o soudních poplatcích ani vyhláškou o paušální odměně k výši příslušenství přihlíženo, netvoří-li však samostatný předmět řízení, neměl by být podle příslušenství ani poměřován úspěch účastníků ve věci ve smyslu ust. § 142 o.s.ř. K výši příslušenství pohledávky by soudy neměly přihlížet rovněž z důvodu neurčitosti jejich výše, jenž je zpravidla vyjádřena termínem „do zaplacení“, a to z důvodu, že i samotná délka trvání soudního řízení by v takovém případě v nemalé míře mohla rozhodovat o úspěchu či neúspěchu ve věci. Pro názornost, byl-li by žalobce úspěšný ohledně jistiny např. ve výši 5.000,- Kč a neúspěšný co do úroku z prodlení ve výši 10% ročně z této částky, pak výše kapitalizovaného příslušenství při rozhodnutí soudu např. po roce prodlení by představovala neúspěch žalobce co do 500,- Kč, po třech letech však již 1.500,- Kč, což z pohledu náhrady nákladů řízení představuje značný rozdíl. Navíc by to pro soudy znamenalo, že by byly povinny v každém jednotlivém případě vypočítávat konkrétní výši žalovaného příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení svého rozhodnutí, což by však bylo v rozporu s požadavkem „do zaplacení“.

Náklady exekučního řízení a příslušenství pohledávky

V souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení bych si dovolila uvést jen pár poznámek k rozhodování o nákladech exekučního řízení, kde je situace opačná a při stanovení odměny advokáta se vychází i z kapitalizované výše příslušenství. Byl-li nařízen výkon rozhodnutí k vymožení přiznaných peněžitých pohledávek, z nichž jedna představuje jistinu a druhá její kapitalizované příslušenství (penále z dlužné částky za určité období), je při rozhodování o odměně advokáta vyloučena aplikace ustanovení § 3 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., stanovící, že při určení sazby odměny (dle odstavce 1) se nepřihlíží k příslušenství pohledávky nebo práva; sazba odměny se zde stanoví součtem vymáhaných pohledávek.[1] Výše citované usnesení však neřeší otázku, zda odměna advokáta v rámci exekučního řízení bude stanovena nejen ze součtu jistiny a kapitalizovaného příslušenství, ale také z částky soudem přiznané náhrady nákladů řízení. Jelikož je nárok na náhradu nákladů řízení samostatnou pohledávkou, která vzniká pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů řízení jednomu z účastníků řízení proti jinému účastníkovi, je potřeba přistupovat k této pohledávce jako ke každé jiné pohledávce, ohledně které se exekuční řízení vede, tj. vycházet při určení odměny advokáta jakožto součásti nákladů exekučního řízení rovněž z výše této soudem přiznané pohledávky.[2] Při stanovení odměny advokáta v rámci rozhodování o nákladech exekučního řízení by se tedy mělo vycházet se součtu všech přisouzených pohledávek, není-li však některá z pohledávek předmětem samostatného exekučního řízení.

Závěr

S ohledem na výše uvedené lze shrnout, že považují-li některé soudy neúspěch v příslušenství jako částečný neúspěch ve věci, je tento závěr nesprávný, neboť v opačném případě, tj. v případě úspěchu účastníka řízení ohledně jistiny i příslušenství, by soudy musely postupovat jako v exekučním řízení, což by odporovalo konstrukci § 3 odst. 3 vyhlášky o paušální odměně i § 6 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Soudy by proto pro posouzení procesního úspěchu toho kterého účastníka neměly přihlížet k výši obecně formulovaného příslušenství pohledávky v petitu žaloby, ale měly by vycházet pouze z výše jistiny. Pro rozhodování o nákladech řízení v civilním řízení sporném dle ust. § 142 o.s.ř. tedy nelze přihlížet k přisouzené či zamítnuté části obecně navrženého příslušenství, pokud příslušenství není od počátku samostatným předmětem soudního řízení.

Mgr. Barbora Baslíková, advokátní koncipientka

beneš coufalová, advokátní kancelář

JUDr. Prokop Beneš, advokátní kancelář
Antala Staška 510/38
140 00 Praha 4
tel: +420 222 517 065
fax:+420 222 519 026

www.bcak.cz

 


 

[1] Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp.zn. 10 Co 470/2002

[2] Stanovisko sekce pro advokátní tarif ČAK