Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Bratři Emil a Alfréd Meissnerovi

V následujícím příspěvku bych krátce připomněl poněkud pozapomenuté osudy bratrů Emila a Alfréda Meissnerových, kteří především v době meziválečného Československa patřili k našim předním právním expertům. Jeden se prosadil na politické scéně a významně se podílel na budování mladého státu, přičemž druhý se intenzivně věnoval otázkám spojených s problematikou daňového, živnostenského a sociálního práva.

Oba si prošli peklem koncentračního tábora, aby se po ukončení války, s již podlomeným zdravím, pustili do nové práce. Ta však díky pokročilému věku a prožitým útrapám obou bratrů již neměla příliš dlouhého trvání.

I když byla životní dráha obou bratrů mnohdy rozdílná a jindy naopak osudově téměř identická, lze konstatovat, že oba zasvětili svůj život službě vlasti a advokacii.

Starší z bratrů, Emil Meissner, se narodil v Mladé Boleslavi dne 17. července 1869. Poté, co absolvoval místní gymnázium, odešel studovat práva do Vídně, kde byl v roce 1892 promován. Od roku 1898 působil v advokátní kanceláři v Německém Brodě (dnes Havlíčkův Brod), kde se nakonec usadil a o rok později se stal samostatným advokátem. V roce 1903 založil společně s K. Neuernem kancelář, ve které působil až do roku 1939.

Významnou roli sehrával v letech 1. světové války, kdy působil jako stálý vojenský obhájce u divizního soudu v Terezíně. Hájil s úspěchem české vojáky ve známé českolipské vzpouře, ale např. také ruské zajatce ve vzpouře v Josefově.

Emil Meissner se začal systematicky věnovat studiu živnostenského řádu a berního zákona. Konal četné přednášky a několikrát byl přizván jako expert při zpracovávání daňových zákonů.

Značně rozsáhlá je Meissnerova publikační činnost. Napsal velké množství článků o živnostenském řádu a o dani z příjmu do různých periodik a novin, jako např. doObzoru národohospodářského, Oesterreichische Zeitschrift für Verwaltung, Národních listů, Samostatnosti, Přehledu, Osvěty lidu, Ottova obchodního slovníku (pod značkou „Me“) a jiných odborných listů (Daňová revue Hospodářské politiky). Vedle toho je autorem samostatných prací, rádců a příruček, jako např. Berní morálka(1904), O faktuře (1906), Živnostenské zákonodárství (1906), Das Österreichische Gewerberecht in Bezug auf die gewerblichen Genossenschaften (1910), Předpisy živnostenského řádu o uční (1911), Produktion und Handel (1914), Dávky obecní a finanční systém komun (1923), Daň z příjmu ze mzdy dělnické (1924) O reformě přímých daní (1926), O osnově zákona o přímých daních se zřetelem k sociální a daňové spravedlnosti (1926), Daň důchodová (1928), Studie o základu pro vyměřování zvl. daně výdělkové (1929) aj. Jeho příspěvky se vyznačovaly svou odborností a přitom srozumitelností, ale především rozsáhlostí. Např. v Obzoru národohospodářském XVI z roku 1911 se věnuje vymezení živnostenského oprávnění obchodníků. Na celkem 16 stranách Meissner vykládá poněkud nejednoznačně formulovaný § 38 živnostenského zákona o živnostenském podnikání. Velmi podrobně rozebírá, jaké činnosti jsou v kompetenci obchodníka s živnostenským oprávněním, uvádí příklady činností, které smí a nesmí obchodník provádět a vypočítává, kde končí výroba a začíná obchod.

V roce 1939 byl Emil Meissner násilně vystěhován do Prahy a později byl především z rasových důvodů internován v koncentračním táboře Terezín. Ve značně zuboženém stavu se dožil ukončení 2. světové války, po které se vrátil zpět do Havlíčkova Brodu s cílem opětovného otevření advokátní praxe. Vlivem vleklých nemocí a vysokého věku se své činnosti již nemohl plně věnovat. Emil Meissner vydal i dvě reportáže svědčící o podmínkách a prostředí koncentračního tábora v Terezíně. Zemřel v roce 1953.

Alfréd Meissner se narodil 10. dubna 1871. Po úspěšné maturitě na mladoboleslavském gymnáziu v roce 1889 nastoupil na studia práv ve Vídni. Po dvou letech strávených ve Vídni přešel na Karlo-Ferdinandovu univerzitu v Praze. Zde ve studiu práv pokračoval další tři roky a dne 28. května 1894 byl promován na doktora, přičemž veškeré zkoušky právnické i advokátní vykonal s vyznamenáním. Jako koncipista byl zaměstnán od 20. ledna 1895 do 9. dubna 1897 v kanceláři pražského advokáta Dr. Freunda. Od 9. dubna 1895 do 20. února 1901 působil u Dr. Vladimíra Srba, advokáta a starosty pražských měst. Dnem 20. února 1901 si pak v Praze otvírá vlastní advokátní kancelář.

Již od studentských let byl velmi činný v sociálně demokratické straně, jejímž členem se stal v roce 1896. Pracoval především v tiskovém výboru sociální demokracie.

Od roku 1918 byl Alfréd Meissner členem Národního výboru, v němž po vzniku Československé republiky vypracoval řadu dílčích zákonů, ale zejména nařízení o amnestii z 6. listopadu 1918, a především zákon o prozatímní ústavě čs. státu, kterou Revoluční národní shromáždění přijalo na svém zasedání dne 13. listopadu 1918 jako zákon č. 37/1918 Sb., o prozatímní ústavě, jehož cílem bylo v nejkratší době vytvořit ústavu nově vzniklého státu. Prozatímní ústava vytvářela ústavní orgány státní moci a předznamenala zavedení republikánské státní formy. Alfréd Meissner se stal členem Revolučního národního shromáždění, a coby předseda Ústavního výboru RNS se v letech 1918 – 1920 významně podílel na vypracování první ústavy Československé republiky z roku 1920 a byl zpravodajem a hlavním garantem nového volebního zákona (Řád volení do obcí Republiky československé, 1923).

Ve 20. a 30. letech se z Alfréda Meissnera stal jeden z vůdčích představitelů sociální demokracie. Od roku 1920 do roku 1939 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1924 – 1925 zastupoval stranu v tzv. „Pětce“ a v letech 1935 – 1938 předsedal poslaneckému klubu sociální demokracie. Od 25. května do 16. září 1920 zastával funkci ministra spravedlnosti v tzv. druhé vládě Vlastimila Tusara. Na tento post se znovu vrátil v letech 1929 – 1934 v tzv. druhé vládě Františka Udržala a první vládě Jana Malypetra. V období 1934 – 1935 zastával post ministra sociální péče v tzv. druhé vládě Jana Malypetra a první vládě Milana Hodži.

Během vrcholící mezinárodně-bezpečnostní krize v roce 1938 se zúčastnil jednání s Runcimanovou misí a po okupaci čs. pohraničí na podzim roku 1938 se stáhl z veřejného života. Během nacistické okupace byl z rasových a politických důvodů perzekuován a v letech 1942 – 1945 vězněn v terezínském ghettu.

Po ukončení 2. světové války se vrátil do politiky a publicisticky obhajoval odkaz meziválečné ČSR a v tomto duchu působil i jako expert při přípravě nové ústavy (1946 – 1947).

V sociální demokracii patřil k hlavním mluvčím tzv. protifierlingerovské opozice a otevřeně vystupoval proti tendencím spojení strany s KSČ. Zvláště na brněnském sjezdu strany v roce 1947 hájil stanovisko, že sociální demokracie musí zůstat samostatnou stranou nejen organizačně, ale také ideově. Alfréd Meissner zemřel 29. září 1950 v Praze.

Také Alfréd Meissner byl literárně velmi činný. V letech 1898 – 1918 spoluredigoval sociálně demokratické revui Akademie. Od roku 1901 redigoval rubriku Živnostenské soudnictví v časopise Odborové sdružení. Četné drobné práce uveřejňoval v denních listech, různých časopisech, Právnických rozhledech, nebo v časopisu Právník apod. Je autorem politické úvahy Kreiseinteilung und nationale Autonomie vom Gesichtspünkte der tschechischen Sozialdemokratie (1895). Sepsal (s Dr. Lvem Winterem) spisy Rukověť živnostenského soudce (1901) a Úrazové pojištění dělnické dle práva rakouského (1904), dále Pojištění horníků dle předlohy sociálního pojišťovnictví (1908), systematický spis Jak se volí do obcí v Čechách (1909), Nároky vdov a sirotků po padlých vojínech (1916), Řád volení do obcí Republiky československé (1923), O krajském zřízení (1927), Kritika daňové reformy (1927), O novou ústavu ČSR (1946) aj.


Použitá literatura a ostatní zdroje:

Album representantů všech oborů veřejného života československého, Praha 1927, s. 27, 375, 1050.

Almanach československých právníků – Životopisný slovník čs. právník, kteří působili v umění, vědě, krásném písemnictví a politice od Karla IV. počínaje až na naše doby, Praha 1930, s. 283-284.

Josef TOMEŠ, Průkopníci a pokračovatelé – Osobnosti v dějinách české sociální demokracie 1878 – 2003, Praha 2004, s. 92.

Luděk BENEŠ, Osobnosti Mladoboleslavska, Mladá Boleslav, s. 137.



Autor: Bc. Jan Juřena