Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Ještě navrácení k souběhu výkonu funkce statutárního orgánu a pracovního poměru

Ráda bych se v tomto článku krátce vrátila k judikátu Nejvyššího správního soudu z prosince roku 2010, kde soud vyslovil závěr, že i v oblasti správně právních vztahů se projevují následky zaměstnávání vlastních statutárních orgánů.

Ostatně nemělo by být důvodu, pro který by se následky takového zaměstnávání (ať už je v souladu či v rozporu s právní úpravou) omezovaly pouze na soukromoprávní vztahy.

Konkrétně rozhodnutím č.j. 3Ads 119/2010-58 ze dne 9.12.2010 se Nejvyšší správní soud vyjádřil k situaci, kdy statutární orgán společnosti je zároveň jejím zaměstnancem a přitom se jak druh práce podle uzavřené pracovní smlouvy tak i obsahová náplň výkonu funkce statutárního orgánu podle zákona či zakladatelského dokumentu shodují. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že taková pracovní smlouva je absolutně neplatná a proto nemůže v její souvislosti zaměstnanci vznikat účast na nemocenském pojištění. Se závěrem, že překrývání druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě s povinnostmi statutárního orgánu, je-li zaměstnanec zároveň tímto statutárním orgánem, způsobuje absolutní neplatnost pracovní smlouvy, se setkáváme v judikatuře Nejvyššího soudu. Bohužel v reálném prostředí obchodních společností se stále ještě setkávám s pracovní smlouvou jednatele na pozici „ředitel“ apod., a aniž by oněm jednatelům byla známa rizika.

Závazek k výkonu funkce statutárního orgánu (případě člena, jde-li o kolegiální orgán) je závazkem osobní povahy, a to ať už má jít o jednání jménem společnosti navenek či jednání dovnitř společnosti. Specifické úpravě odpovídá i úprava odpovědnosti statutárního orgánu za škodu, která, jak praví obchodní zákoník, nemůže být smluvně omezena či dokonce vyloučena. Naproti tomu ustanovení zákoníku práce pohlíží na odpovědnost zaměstnance odlišně, s omezeními. Není možné statutárnímu orgánu přiznat ochranu jako zaměstnanci.

Vrátím-li se zpět k názoru nyní potvrzenému i Nejvyšším správním soudem, není důvod, pro který by společnost nemohla člena svého statutárního orgánu zaměstnat. Ovšem vždy na pracovní pozici, která při faktickém výkonu práce nebude zasahovat do práv a povinností statutárního orgánu. Do nálezu ústavního soudu ze dne 12.března 2008, je-li dán souběh, je pracovní smlouva absolutně neplatná a účast na důchodovém a nemocenském pojištění nevzniká od počátku. Nejvyšší správní soud v daném případě posuzoval, zda byl zaměstnaný jednatel v období roku 2006 jako zaměstnanec účasten na nemocenském pojištění, přičemž došel k závěru, že pro shora popsaný souběh nebyl. Dle zmíněného nálezu Ústavního soudu publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb. mohou být pracovně právní úkony od 14.4.2008 pouze relativně neplatné. Neplatnosti se bude dovolávat ten, kdo je takovým úkonem dotčen.

Ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo na svých internetových stránkách stanovisko, ve kterém potvrzuje, že závěru soudů „se přizpůsobila správní praxe orgánů sociálního zabezpečení a daňové správy“. Nicméně dodává, že „nepřipravují orgány sociálního zabezpečení a daňové správy kontrolní akci zaměřenou na to, zda u statutárního zástupce nebo člena statutárního orgánu, který vykonává ve společnosti zároveň činnost v pracovním poměru, jsou náplně činnosti v obou případech důsledně odlišné, jak to vyplývá z požadavku judikatury.“ Do budoucna by měli být členové statutárních orgánů opět nemocenského pojištění účastni.

Lze uzavřít, že výše zmíněné a judikované následky zaměstnávání vlastních statutárních orgánů byly posléze ovlivněny jak zrušením účasti statutárních orgánů na nemocenském pojištění, tak i zásahem Ústavního soudu do úpravy neplatnosti pracovně právních úkonů. Následovat může i rozhodnutí o ústavní stížnosti právě proti předmětnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Počkejme tedy i na toto rozhodnutí.



Autor: Mgr. Pavla Bobková