Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Úvěrový podvod a opatrnost poškozeného

USNESENÍ
Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. 1. 2014
Úvěrový podvod a opatrnost poškozeného

sp. zn./č. j.:
4 To 78/2013

Související legislativa ČR:
§ 211 zákona č. 40/2009 Sb.

Související judikatura ČR:

I. ÚS 558/01 - Právo na soudní a jinou právní ochranu. Zbavení osobní svobody, stíhání, obvinění, zadržení a zatčení. Zákonem stanovená trestnost jednání, trest

7 Tdo 486/2010 - Podvod

11 Tdo 1121/2012-29 - Podvod

Publikováno v Sborník komentované judikatury (ročník 2015)

Judikát byl komentován: Vávra Libor, JUDr.

Právní věta:

Je v rozporu s principy právního státu, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.

JUDr. Libor Vávra

Vrchní soud v Praze projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2014 odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2013, sp.zn. 73T 2/2013 a rozhodl takto:

Podle § 258 odst.1 písm.b),c) tr.ř. se napadený rozsudek zrušuje a podle § 259 odst.1 tr.ř. se věc vrací Městskému soudu v Praze.

Odůvodnění:

Napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto tak, že obžalovaný HUR, se podle § 226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. února 2013, sp.zn. 1 KZV 208/2011, kterou mu bylo kladeno za vinu, že

I. jako předseda představenstva společnosti A, jejímiž předměty činnosti byly mimo jiné koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, pronájem motorových vozidel a opravy silničních vozidel, a současně společnosti A, jejímiž předměty činnosti byly mimo jiné velkoobchod, pronájem a půjčování věcí movitých, maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím, opravy silničních vozidel, maloobchod provozovaný mimo řádné provozovny, tedy stejné předměty činnosti jako měla společnost A, s úmyslem vylákat od společnosti Raiffeisenbank a. s. další úvěr pro společnosti A a v úmyslu opatřit této společnosti prospěch na úkor společnosti A, podepsal v Praze dne 27. 2. 2008 za společnost A dodatek č. 2 úvěrové smlouvy č. 2007/114330/01 ze dne 24. 4 2007, kterým byl zvýšen původní úvěrový rámec poskytnutý společnosti A polečností Raiffeisenbank ze 45 mil. Kč na 115 mil. Kč platný do 29.4.2008 a na 95 mil. Kč platný od 30. 4. 2008, a poskytnut tím společnosti A nový krátkodobý fixní úvěr přesahující částku 45 mil Kč až do výše úvěrového rámce, a za společnost Al smlouvu č. 2008/114330/02 o zřízení zástavního práva k jejím nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu na LV č. pro obec Praha, , jejímž uzavřením a předložením katastrálnímu úřadu k zahájení řízení o povolení zápisu vkladu zástavního práva k nemovitostem za účelem zajištění závazků společnosti A vůči společnosti Raiffeisenbank vzniklých na základě úvěrové smlouvy č. 2007/114330/01 ve znění dodatku č. 2 bylo čerpání úvěrového rámce nad 45 mil. Kč podle bodu 2.1/B1 a 2.1/B2 dodatku č. 2 úvěrové smlouvy mimo jiné podmíněno, přičemž podle bodu 5.1 b), c) a e) smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem obviněný za společnost A mobil prohlásil a ujistil společnost Raiffeisenbank jako zástavního věřitele, že neexistuje žádná skutečnost, která by znemožnila nebo zpochybnila vznik zástavního práva a uzavření zástavní smlouvy a plnění povinností z ní vyplývajících probíhá v souladu s oprávněními zástavce a není v rozporu s jeho zákonnými, úředními či smluvními omezeními, která jsou pro něj závazná, a nehrozí ani žádné jednání, žaloba nebo jiné řízení, před soudem, které by mohlo zabránit zástavci v plnění jeho povinností dle zástavní smlouvy, nebo které by mohlo znemožnit či ztížit vznik nebo realizaci zástavního práva, avšak přitom zamlčel jako podstatný údaj to, že k uzavření této smlouvy nemá předchozí souhlas valné hromady společnosti A mobil podle § 196a odst. 1, 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2011, v důsledku čehož je smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 2008/114330/02 absolutně neplatná, a v důsledku toho byla na základě dodatku č. 2 úvěrové smlouvy po splnění podmínek připsána dne 28. 2. 2008 na účet společnosti A vedený u Raiffeisenbank částka ve výši 70 mil. Kč, z níž byla téhož dne použita na zahraniční platbu částka ve výši 69 868 815,44 Kč, přičemž závazek společnosti A vůči společnosti Raiffeisenbank představující nesplacený úvěr, který byl poskytnut společnosti A na základě úvěrové smlouvy č. 2007/114330/01 ze dne 24. 4. 2007 ve znění jejích dodatků a který činil ke dni 31. 8. 2009, kdy byl smlouvou o postoupení pohledávek z téhož dne postoupen na společnost RH se sídlem, celkem 33 166 700,46 Kč včetně příslušenství a který nemohl být uhrazen z majetku společnosti A z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem této společnosti, čímž společnosti Raiffeisenbank způsobil škodu ve výši 70 000 000 Kč,

II. jako předseda představenstva společnosti A , nyní již zaniklé jejímiž předměty činnosti byly koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, opravy silničních vozidel, poradenská činnost v oblasti obchodu a služeb, pronájem motorových vozidel, organizační zajištění sportovních a kulturních akcí, zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, v úmyslu opatřit výhodu společnosti A, v níž působil rovněž jako předseda představenstva a která měla stejné předměty činnost jako společnost A, podepsal za účelem zajištění pohledávky společnosti LBBW Bank CZ za společností A vzniklé na základě úvěrové smlouvy č. 131/06 ze dne 20.7.2006, která ke dni 27.1.2009 byla ve výši 21 923 352,83 Kč, dne 27.1.2009 v Praze za společnost A a na její úkor smlouvu č. 1/131/06 o zřízení zástavního práva k nemovitostem, na základě které byl ve prospěch společnosti LBBW proveden zápis vkladu zástavního práva k nemovitostem společnosti A zapsaným v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu na LV č. 1950 pro obec Praha, a ručitelské prohlášení, na základě kterého společnost A přijala ručení za závazek společnosti A, přičemž uzavření této smlouvy a podpis tohoto ručitelského prohlášení byly podmínkou pro uzavření dodatku č. 2 úvěrové smlouvy č. 131/06, který za společnost A dne 27.1.2009 obviněný podepsal a na základě kterého byla prodloužena doba splatnosti úvěru poskytnutého LBBW Bank společnosti A, který měl být původně splacen do 28. 11. 2008, a to do 29.6.2009 a bylo umožněno splatit úvěr šesti splátkami, avšak po předčasném zesplatnění úvěru ke dni 11.6.2009 z důvodu porušování smlouvy ze strany společnosti A, zůstal nesplacen úvěr ve výši 13 127 822,84 Kč, přičemž však k úhradě této částky z majetku společnosti A podle požadavku společnosti LBBW nedošlo z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem i ručitelského prohlášení, které v rozporu s § 196a odst. 1, 2 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. 12. 2011 obviněný uzavřel a vydal bez předchozího souhlasu valné hromady společnosti A, neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Uvedl v něm, že na obžalovaného HUR byla podána obžaloba ze dne 12. 2. 2013, sp.zn. 1 KZV 208/2011 pro zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) trestního zákoníku spáchaný v souběhu se zločinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 trestního zákoníku bod I) a dále pro trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 bod II. Uvedených trestných činů se měl obžalovaný dopustit dvěma skutky popsanými v obžalobě i v napadeném rozhodnutí soudu. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 73 T 2/2013 byl obžalovaný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu. Ohledně jednání kvalifikovaného jako zločin úvěrového podvodu dospěl soud konstatoval, že z provedených důkazů vyplynulo, že jednání obžalovaného vykazuje, kromě subjektivní stránky, zákonné znaky žalovaného trestného činu. V otázce zavinění však soud dospěl k závěru, že úmysl obžalovaného ke spáchání trestného činu nebyl prokázán.

Pokud jde o zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku a trestný čin zneužívání informací v obchodním styku, kterých se měl podle obžaloby obž. R dopustit dvěma skutky kvalifikovanými jednak podle nyní platného trestního zákoníku a jednak podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, dospěl soud k závěru, že provedeným dokazováním bylo dostatečně ozřejměno, že společnosti, za které obžalovaný jednal jako jejich statutární orgán, nebyly ve skutečnosti v konkurenčním postavení, ač se to podle předmětu podnikání společností může zdát. Soud při tom vychází z toho, že společnost A v jejíž prospěch obžalovaný jednal, a společnosti A, na jejichž úkor měl obžalovaný podle obžaloby jednat, nebyly ve faktickém postavení konkurentů na trhu. Obžalovaný tak nemohl zneužít svého postavení statutárních orgánů v uvedených firmách, když ve snaze získat finanční výhody pro společnost A uzavřel s bankami smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem společnosti A, příp. za tuto společnost učinil ručitelské prohlášení, na základě kterého tato společnost přijala ručení za závazek společnosti A. Vzhledem k personálnímu propojení těchto společností nemůže být, podle soudu, jednání obžalovaného označeno za jednání, které se dělo bez vědomí zavazovaných společností a na jejich úkor. Podle soudu tak nebyla naplněna ani objektivní stránka uvedených trestných činů, neboť obžalovaný neuzavřel zástavní smlouvy ani neučinil ručitelské prohlášení na úkor společností A.., resp. Au.

K uvedenému závěru soudu uvádí, že pro posouzení trestnosti jednání pachatele uvedených trestných činů není podstatné, zda dvě či více společností, z nichž některé z jednání pachatele profitují a některým je jednání pachatele k tíži, jsou na trhu v konkrétní době faktickými konkurenty či nikoliv. Tato skutečnost vyplývá i ze samotného znění právní věty § 128 odst. 2 tr. zákona, resp. § 255 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterých má být postihováno jednání, které učiní pachatel v zákonem stanoveném postavení ve dvou nebo více podniků nebo organizací, resp. podnikatelů "se stejným nebo podobným předmětem činnosti" v úmyslu opatřit sobě nebo jinému (tedy i některé z těchto firem) výhodu nebo prospěch a uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy na úkor jedné nebo více z nich, event. jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků.

Z toho je tedy zcela zřejmé, že podmínkou trestnosti jednání pachatele není, aby podnikatelé, na jejichž podnikání se pachatel nějakým zákonem stanoveným způsobem podílí, museli být v daném okamžiku faktickými konkurenty. Je evidentní, že postačí, že tito podnikatelé nebo jejich podniky (či dříve organizace) mají v tomto okamžiku stejný nebo obdobný předmět činnosti. Tímto způsobem je posuzováno jednání pachatelů i v již ustálené judikatuře (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1640/2005, podle něhož stejným nebo podobným předmětem činnosti dvou nebo více podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti podle § 128 odst. 2 tr. zák. zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu podle citovaného ustanovení skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu.)

Zažalovaných jednání se obžalovaný dopustil ve vztahu k firmám, které jednoznačně měly stejný předmět činnosti vyplývající z jejich živnostenských oprávnění. Není přitom rozhodující, že každá společnost momentálně fakticky působila pouze v určité specifické oblasti, která byla zahrnuta v obecnější formulaci předmětu její činnosti. Je nerozhodné, že některá ze společností fungovala zrovna jako dovozce automobilů a jiná společnost zrovna jako jeden z jejich prodejců, jak tomu bylo, podle soudu, konkrétně u společností A a A Podstatné je, že tyto společnosti měly shodné předměty činnosti, v nichž si na základě živnostenských oprávnění konkurovat mohly. Nezáleží přitom, že v daném okamžiku nebyly faktickými konkurenty na trhu, tedy že nevykonávaly fakticky zcela shodnou činnost, při které by usilovaly o navázání obchodních vztahů se shodnými odběrateli. Objektivní stránka činu by byla naplněna, i kdyby podnikatel, na jehož úkor by byla smlouva pachatelem uzavřena, nevykonávala žádnou činnost. V takovém případě by pak bylo zřejmě třeba zvažovat míru škodlivosti takového jednání. V daných případech však všechny zúčastněné firmy aktivně podnikaly.

Pokud pak jde o závěr soudu, že jednání obžalovaného se nedělo bez vědomí zavazovaných společností a na jejich úkor, je třeba poukázat na to, že pachateli předmětných trestných činů mohou být i statutární orgány dvou či více firem tak, jak tomu bylo i v případě obž. R, a nelze vylučovat jejich trestní odpovědnost z toho důvodu, že zavazované společnosti o jejich jednání věděly, což je logické, když za ně pachatelé jako statutární orgány jednají. Nepodstatné je pak i to, že o jednání pachatele vědí akcionáři zavazovaných společností.

Namítnout je pak třeba i závěr soudu, že obžalovaný R nejednal na úkor některých ze společností, za které jednal. Převzetí ručení formou uzavření smluv o zřízení zástavního práva k nemovitostem jedněch firem se záměrem získat finanční výhody ve formě navýšení úvěrového rámce či výhody při splácení úvěru druhé firmy, nelze než hodnotit jako jednání ve prospěch jedné firmy na úkor druhých firem. V daném případě navíc, pokud by byly smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřeny platně, byly by v důsledku nesplnění závazků při splácení úvěrů společností A citelně postiženy firmy A a A, které obžalovaný zavázal, na svém majetku, což by mohlo mít značný dopad na jejich další podnikání. Neplatnost těchto smluv v daném případě přitom neznamená zánik trestní odpovědnosti obžalovaného.

Podle jeho názoru se tak soud první instance dostatečně nevypořádal se všemi zjištěnými skutečnostmi a provedenými důkazy a nesprávně aplikoval příslušná ustanovení trestního zákona a trestního zákoníku a jeho závěr, že jednání obžalovaného Richtera obžalobou kvalifikované jako trestný čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 trestního zákona a jako zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst. 2, 4 tr. zákoníku nejsou trestným činem, je nesprávný. Má za to, že jednání obžalovaného popsaná v obžalobě a prokázaná provedenými důkazy jednoznačně vykazují všechny znaky skutkové podstaty uvedených trestných činů a měla být soudem posouzena tak, že ke spáchání těchto trestných činů obžalovaným došlo.

S ohledem na shora uvedené navrhuje, aby Vrchní soud v Praze zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 73 T 2/2013, a podle § 259 odst. 1 tr. řádu s přihlédnutím k § 259 odst. 5 písm. a) tr. řádu věc vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze z podnětu podaného odvolání podle § 254 odst.1 tr.ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost zprošťujícího rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k dalším vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlédl, pokud mohly mít vliv na správnost rozsudku a dospěl k následujícím závěrům:

Odvolací soud shledal, že Městský soud v souladu s ustanovením § 2 odst.6 tr.ř. se náležitě nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, dále jednostranně přihlížel k obhajobě obžalovaného, aniž by se ji pokusil prověřit, dokazování zůstalo neúplné. V důsledku toho nemůže obstát jeho postup, kterým obžalovaného Horsta Udo Richtera podle § 226 písm.b) tr.ř. zprostil obžaloby. Závěry, k nimž dospěl, nelze v celém rozsahu považovat za dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a správné, o správnosti zprošťujícího výroku vznikají pochybnosti.

Pokud jde o posouzení jednání obžalovaného v bodě I. obžaloby jako zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst.1,6 písm.a) tr. zákoníku, Městský soud dovodil, že k naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu nedošlo. Byť státní zástupce proti tomuto postupu Městského soudu námitky nevznesl, lze poukázat na to, že Městský soud na rozdíl od obžaloby, která u obžalovaného dovodila zavinění ve formě nepřímého úmyslu, dospěl k závěru, že při sjednávání dodatku č. 2 úvěrové smlouvy a zástavní smlouvy obžalovaný jednal nanejvýš v nevědomé nedbalosti, že nevěděl, že k platnému zajištění závazku potřebuje souhlas valné hromady zavazujících společností. Za situace, kdy banka disponující celým týmem právníků neměla jasno, jak ustanovení § 196a obchodního zákoníku vykládat a aplikovat, nelze klást obžalovanému k tíži, že z pozice statutárního orgánu neměl o této náležitosti povědomí a souhlas nezajistil. Dále s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2010, sp.zn. 7 Tdo 486/2010 (lze doplnit a rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.3.2013, sp.zn. 11 Tdo 1121/2012), je toho názoru, že bylo především věcí banky, aby ověřovala splnění podmínek smlouvy, dbala na ochranu svých majetkových zájmů, postupovala obezřetně a dodržovala elementární zásady obezřetnosti, i pokud jde o věrohodnost a úplnost podkladů k poskytnutí úvěru, neboť pro to měla snadno dosažitelné prostředky. Proto pokud přistoupila se zjevnou neopatrností, které se mohla snadno vyvarovat (vyžádáním chybějícího souhlasu valné hromady), k vynaložení finančních prostředků, pak se s důsledky musela sama vypořádat za použití prostředků soukromého práva. Shledal, že nebyla vyvrácena obhajoba obžalovaného, že při spolupráci s bankou nevznikl žádný problém, že doložil vždy vše, o co byl požádán, získání souhlasu valné hromady by pro něho nebylo nijak obtížné, kdyby si ho vyžádala, banka byla seznámena se strukturou vlastnických vazeb a se vztahy mezi jednotlivými společnostmi.

S úvahami Městského soudu a s jeho závěrem o nenaplnění skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu v bodě I. obžaloby, se mohl odvolací soud jako se správným ztotožnit, neboť vychází z úvah a závěrů obsažených ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu, která se týkají řešení obdobné problematiky, tj. s tím, že posuzovaný případ nelze hodnotit jinak, než tak, že poškozená banka jako účastnice soukromoprávního vztahu evidentně nedbala ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, vědomě nedbala potřebné opatrnosti, když si neopatřila potřebné informace významné pro rozhodnutí o poskytnutí úvěru, ač disponovala dostatkem kvalifikovaného personálu a dalších prostředků, aby si při zachování potřebné opatrnosti tyto informace získala. Bylo by v rozporu s principy, na nichž je založen právní stát, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Nelze odhlížet od způsobilosti oklamaného být oklamán, pomíjet bez dalšího možnost omyl jednoduše eliminovat (nález Ústavního soudu ze dne 25.11.2003, sp.zn. I.ÚS 558/2001).

V souvislosti s tím Městský soud poukazuje i na to, že nelze dovodit ani srozumění obžalovaného s tím, že dává bance nepravdivé údaje týkající se zástavy nemovitostí, a že jí může způsobit škodu.

Ze spisu vyplývá, že banka souhlas valné hromady přímo nevyžadovala, obžalovaný jí nepředstíral, že ho opatřil. Obecné ujištění obžalovaného o bezvadnosti zástavy sice sloužilo bance k posouzení návratnosti úvěru, ale v zástavní smlouvě není konkrétně uvedeno, že obžalovaný je povinen doložit nebo má mít souhlas valné hromady se zastavením nemovitosti. Za situace, kdy nedostatek souhlasu valné hromady způsobil absolutní neplatnost zástavní smlouvy, měla smlouva, kterou zpracovala banka, na to pamatovat, v zájmu banky bylo, aby požadavek předložení souhlasu v ní byl obsažen. Vůle obou smluvních stran ale byla taková, že tato povinnost výslovně obsahem smlouvy nebude, přičemž důvody toho nebyly zjištěny, pokud jde o banku, její pracovníci mohli být srozuměni s tím, že v tomto případě souhlas valné hromady není třeba (poměrně nová právní úprava, nejasnosti při její aplikaci), nebo mohlo dojít k opomenutí, apod. Banka se spokojila s podepsáním zástavní smlouvy, ač souhlas valné hromady, ani výslovné ujištění obžalovaného v tomto směru, že souhlas valné hromady má, neobdržela. Přitom obžalovaný stejně jako jí vždy předkládal všechna potvrzení či jiné doklady, které výslovně vyžadovala k uzavření úvěrové smlouvy a k čerpání úvěru, trvá na tom, že mohl k její žádosti předložit i souhlas valné hromady. Obžalovaný odmítl, že by obecným prohlášením o zástavě prohlásil, že má souhlas valné hromady podle § 196a obchodního zákoníku s tím, že toto obecné prohlášení je běžnou součástí smluv a pokud by byl dotázán na existenci souhlasu valné hromady, řekl by pravdu, že ho v danou chvíli nemá. Nevěděl o tom, že jeho prohlášení o bezvadných zástavách neodpovídá skutečnosti, nevěděl o nutnosti mít ten souhlas pro platnost daných smluv v okamžiku jejich podpisu, banka ho na tuto nutnost neupozornila. Je pro něho nepochopitelné, proč se banka splněním podmínek § 196a obchod. zákoníku nezabývala. Je zřejmé, že Městský soud vychází z toho, že se nepřímý úmysl na základě zjištěných skutečností nepodařilo prokázat a neměl-li jistotu o jeho existenci, rozhodl ve prospěch obžalovaného.

Státní zástupce ve svém odvolání nesouhlasí s úvahami a závěrem Městského soudu o nenaplnění všech znaků trestných činů podle § 128 odst.2 tr. zák. a § 255 odst.2,4 tr. zákoníku a na rozdíl od něho má za to, že jednání obžalovaného v bodě I. a II. obžaloby všechny znaky trestných činů dle § 128 odst.2 tr. zák. a 255 odst.2,4 tr. zákoníku vykazuje.

Městský soud důvodně neměl pochybnosti o tom, že obžalovaný měl ve všech společnostech postavení předpokládané ustanovením § 128 odst.2 tr. zák., resp. ustanovením § 255 odst.1 tr. zákoníku, a že z titulu funkce předsedy představenstva všech dotčených společností se účastnil na jejich podnikání.

Dále není důvod k pochybnostem ani pokud jde o stejný předmět činnosti dotčených obchodních společností, na jejichž podnikání se obžalovaný účastnil. K tomuto znaku objektivní stránky žalovaných trestných činů lze uvést, že pro jeho naplnění je podstatné, aby pachatel uzavřel určitou smlouvu nebo dal popud k jejímu uzavření v rámci své účasti na podnikání dvou nebo více podnikatelských subjektů, které mají stejný nebo podobný předmět činnosti. Dle dosavadní judikatury stejný nebo podobným předmětem činnosti dvou podnikatelských subjektů může být z hlediska trestní odpovědnosti dle § 128 odst.2 tr. zák., § 255 odst.2 tr. zákoníku zásadně každý předmět činnosti, v němž jsou tyto subjekty oprávněny podnikat, a to bez ohledu na skutečnost, zda v době spáchání trestného činu skutečně podnikají právě ve shodném nebo podobném předmětu činnosti a zda jsou v reálném konkurenčním vztahu na trhu, viz rozh. č. 39/2006 Sb. V rámci shodných předmětů činnosti tedy mohly společnosti vyvíjet své aktivity, přičemž není třeba zjišťovat a není podstatné, zda v době spáchání skutku skutečně podnikaly ve shodném předmětu činnosti a zda byly v nějakém reálném konkurenčním vztahu na trhu.

Jestliže soud zjistil, že společnosti A a A, jichž se týká bod I. obžaloby, nebyly ve faktickém postavení konkurentů na trhu, neboť společnost A fungovala jako výhradní dovozce automobilů zn. Jaguár na území České republiky a tyto prodávala jak společnosti A zajišťující prodej vozů koncovým zákazníkům na území Prahy, tak jiným prodejcům těchto vozů na jiných místech republiky a považoval to za podstatné pro postup podle § 226 písm.b) tr.ř., odvolací soud toto zjištění za dostatečný důvod pro zproštění obžalovaného z obžaloby nepovažuje, a to jak pokud jde o bod I. obžaloby, kde se Městský soud vztahem společností A a A zabýval, tak pokud jde o bod II. obžaloby, kde se vztahem společností A a A zabývat opomněl. Pokud vycházel z toho, že společnosti nebyly při svém podnikání ve faktickém postavení konkurentů na trhu, není patrno, na základě jakých důkazů tento závěr učinil, pokud jde o společnosti pod bodem II. obžaloby, k jejichž postavení zřejmě nevyslechl ani obžalovaného. Kromě toho mohl poznatky o A získat např. i z dokladů týkajících se insolvenčního řízení, ze zprávy o reorganizačním plánu A vyplývá historie podnikání tohoto dlužníka, jsou zde uvedeny příčiny jeho úpadku, nebo to, že, A po vstupu do insolvenčního řízení měl být nucen přerušit svoji hlavní činnost spočívající v nákupu a prodeji automobilů továrních zn. BMW a MINI a servisní činnosti na bázi autorizovaného dealerství, neboť výrobci těchto automobilů jako poskytovatelé příslušných licencí s dlužníkem ukončili spolupráci, z důvodu insolvenčního řízení, proto dlužník 15. června 2009 uzavřel smlouvu o nájmu části podniku s obchodní společností i tak, aby eliminoval ztráty vzniklé z nemožnosti výkonu jeho hlavního předmětu podnikání. Pokud tedy soud shledal, že společnosti nebyly ve skutečnosti v konkurenčním postavení a založil na tom postup podle § 226 písm.b) tr.ř., měl se zabývat i postavením společností uvedených pod bodem II. obžaloby a důkazy, ze kterých by tento závěr vyplýval.

Podstatná je však námitka odvolání státního zástupce, že to, že společnosti nebyly ve skutečnosti v konkurenčním postavení, ač by se to dle předmětu jejich podnikání mohlo zdát, neodůvodňuje názor Městského soudu, že se obžalovaný nemohl dopustit žalovaných trestných činů - zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle § 255 odst.2,4 tr. zákoníku v bodě I. obžaloby a trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst.2 tr. zák. účinného do 31.12.2009 v bodě II. obžaloby. Lze odkázat na argumenty uvedené v odvolání státního zástupce, vycházející z dosavadní judikatury soudů, mj. i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2006, sp.zn. 5 Tdo 1640/2005, na které státní zástupce konkrétně v odvolání poukazuje a z něhož vyplývá, že formulace ustanovení § 128 odst.2 tr. zák., § 255 odst.2 tr. zákoníku nepodmiňuje trestní odpovědnost tím, že v době spáchání trestného činu podniky nebo organizace, v nichž pachatel působí, skutečně vykonávají takovou aktivitu, která patří alespoň do částečně shodného jejich předmětu činnosti a při které si na trhu přímo konkurují, ekonomické realitě odpovídá, že určitá fyzická osoba se zpravidla účastní na podnikatelských aktivitách několika takových subjektů, které sice mají alespoň částečně shodný nebo podobný předmět činnosti, ale na trhu si přímo nekonkurují a spíše se ve svých aktivitách doplňují.

Dále podle závěru Městského soudu nebyla naplněna objektivní stránka uvedených trestných činů, pokud jde o nevýhodnost zástavních smluv a ručitelského prohlášení vyjádřenou zákonným znakem na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. O správnosti tohoto závěru, se kterým státní zástupce rovněž nesouhlasí, vznikají pochybnosti.

Je třeba uvést, že takovou nevýhodnost smlouvy může zakládat jakékoliv znevýhodnění jednoho subjektu vůči jinému subjektu, přičemž se nemusí nutně jednat jen o ekonomické, resp. peněžní vyjádření úkoru. Z popisu skutku pod bodem I. obžaloby vyplývá, že obžalovaný v úmyslu opatřit prospěch pro společnost A spočívající v získání dalšího úvěru, na úkor společnosti A, uzavřel dodatek č. 2 úvěrové smlouvy a smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem společnosti A, z popisu skutku pod bodem II. obžaloby je zřejmé, že obžalovaný opět jednal v úmyslu opatřit výhodu společnosti A, a to na úkor společnosti A tak, že podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem A a ručitelské prohlášení, na základě kterého společnost A přijala ručení za závazek společnosti A, přičemž uzavření zástavní smlouvy a podpis ručitelského prohlášení byly podmínkou pro uzavření dodatku č. 2 úvěrové smlouvy, kterým byla prodloužena doba splatnosti úvěru poskytnutého společnosti A a dále sjednání splátkového kalendáře.

Nevýhodnost, úkornost zástavních smluv a ručitelského prohlášení je tedy spatřována v tom, že měly sloužit jako zajišťující instituty pro krytí závazků společnosti A pro případ, že by tato společnost své závazky vůči bankám neplnila, kdy poskytnutí výhod společnosti A v podobě získání úvěru a posunutí doby splatnosti úvěru a sjednání splátkového kalendáře mělo za následek omezení vlastnického práva společností A a A jejím zastaveným nemovitostem. Přičemž v případě, že by úkorné smlouvy byly uzavřeny platně, jak státní zástupce namítá, byly by při nesplnění závazků společností A citelně postiženy na svém majetku a tudíž i na svém podnikání společnosti A.

Námitky odvolání státního zástupce o úkornosti uvedených úkonů se jeví jako opodstatněné, neboť zástavní právo zatěžuje každého vlastníka nemovitosti -zástavy, neboť lze na něm požadovat, aby strpěl zpeněžení zástavy za účelem uspokojení pohledávky zástavního věřitele, má povahu právní vady, v případě realizace zástavy může dojít k ekonomickému zatížení jiného subjektu, než toho, který profituje z uzavření zástavní smlouvy a k neoprávněnému přenesení podnikatelského rizika a případné ekonomické ztráty na tento subjekt. Na to v zásadě poukazuje společnost A, když uvádí, že i když zástavní právo bylo zřízeno neplatně, jeho zápis v katastru nemovitostí trvá, dále, že společnost je omezena na svých vlastnických právech, že je snížena hospodářská hodnota nemovitostí, společnost že nemohla čerpat úvěry pro sebe a dosahovat zisk a musela podat žalobu na určení neplatnosti zástavního práva.

Městský soud považuje za nesporné, že zástavní smlouvy i ručitelské prohlášení měly být odsouhlaseny valnými hromadami zavazujících se společností v souladu s tehdy účinným ustanovením § 196a obchodního zákoníku, k čemuž nedošlo. Pokud zástavní smlouvy byly absolutně neplatné pro nedostatek souhlasu valné hromady a obžalovaný by je uzavíral s vědomím nebo ve srozumění s jejich neplatností, jak je uvedeno v obžalobě, k újmě na majetku společností v důsledku realizace zástav tedy zřejmě ani nemohlo dojít, jak je konstatováno i v odůvodnění obžaloby, kde se poukazuje na určitou nemožnost, aby firmy byly fakticky poškozeny v důsledku realizace zástavních práv k jejich nemovitostem. Výtky obžalovaného, že není logické, aby úmyslným uzavřením neplatné zástavní smlouvy poškodil banku a současně A, že nemohl poškodit banku a současně způsobit úkor A, tedy nejsou zcela neopodstatněné, neboť k úkoru spočívajícímu ve faktickém poškození obou firem v důsledku realizace zástavních smluv, by podle záměru obžalovaného dojít nemělo, pokud by věděl, že zástavní smlouvy jsou absolutně neplatné a z toho důvodu že realizovány být nemohou.

Situace, ze které vychází Městský soud v souladu s obhajobou obžalovaného, že obžalovaný bance úmyslně nezamlčel, že nemá k zajišťujícím úkonům souhlas valné hromady, jak namítá, a měl by tedy za to, že zástavní smlouvy a ručitelské prohlášení jsou v pořádku, jsou platné, nemusí znamenat jeho beztrestnost. Pokud představa obžalovaného v době sjednání zástavních smluv a podepsání ručitelského prohlášení byla taková, že tyto úkony jsou řádné a platné, bance nic nezamlčuje a nepředkládá jí nesprávné údaje, je třeba zabývat se tím, zda při srozumění obžalovaného s platným zřízením zástavního práva a s platným ručitelským prohlášením by měl být srozuměn i s nevýhodností, úkorem, újmou u obou společností, jejichž majetek zastavil, spočívajícím mj. v tom, že v případě realizace zástavních smluv by obě společnosti mohly být postiženy na svém majetku a takové zjištění by mohlo být podkladem pro závěr o spáchání trestných činů dle § 128 tr. zák., § 255 tr. zákoníku se zřetelem k tomu, že znak úkornosti smluv, nevýhody by mohl být naplněn již samotným uzavřením třeba neplatných zástavních smluv.

Odvolací soud shledal, že povaha posuzovaných transakcí, pokud jde o jejich dopady na A a A, nebyla dosud náležitě objasněna. Nedostatkem je, že není známo nic o tom, v jaké finanční situaci se A v kritické době nacházela, zda realizace zástav podle představy obžalovaného reálně hrozila, ani to, v jaké situaci se nacházely obě společnosti, jejichž nemovitosti obžalovaný zastavil, zda pro ně nebylo jištění úvěru ekonomicky nebo jinak tíživé a zcela nedůvodné. Transakce by nebylo možno považovat za legální, pokud by vedly nebo měly vést k újmě obou společností. Nebyla tedy věnována náležitá pozornost naplnění znaku na úkor, nebyly zjišťovány ani dokazovány ani případné příznivé dopady vyplývající z financování A na obě společnosti, které by vyvažovaly jejich nevýhody, úkor obou společností.

Obžalovaný kromě toho, že na svou obhajobu uvádí, že nevěděl, že smlouvy jsou neplatné, že neměl nejmenší podezření, že by mohlo být něco v nepořádku, vypověděl i o tom, že podle jeho názoru zajištění financování pro A bylo i v zájmu A a A, že obě společnosti na něm profitovaly. Nedostatkem je, kromě toho, že nebylo objasněno postavení a vztahy společností A a A, že prospěch obou společností z poskytnutého financování společnosti A, resp. jejich prospěch z prodloužení doby splatnosti úvěru a z umožnění splacení úvěru šesti splátkami, o kterém vypověděl obžalovaný, nebyl zjišťován ani dokazován, není zřejmé, že by jeho výpověď byla podpořena dalšími důkazy. Přitom samotné výpovědi obžalovaného nejsou konkrétní, nevysvětlil, o jaký profit pro společnosti se má jednat, jak k němu došlo, když dále uvedl, že peníze byly vždy použity jako provozní kapitál té společnosti, která úvěr získala. Nebylo dále objasněno ani to, na jakou zahraniční platbu byla ihned po připsání částky 70 mil. Kč na účet společnosti A použita téměř celá tato částka poskytnutého úvěru a jaký pozitivní dopad mělo mít její použití na zahraniční platbu na společnost A zatíženou zástavním právem k nemovitosti, a dále ani to, z jakých důvodů nebyly úvěry ve stanovené době splaceny.

Pokud jde o ekonomický stav všech společností v kritické době, skutečnost, že společnosti A, jak vyplývá z bodu II. obžaloby, byla prodloužena doba splatnosti úvěru a byly jí povoleny splátky a následně byl úvěr předčasně zesplatněn pro porušování smlouvy ze strany A, by mohla nasvědčovat ne příliš dobrému stavu této společnosti v kritické době v lednu 2009. Pokud jde o její hospodářskou situaci pod bodem I. obžaloby v únoru 2008 při zřízení zástavního práva k nemovitostem A, z výpovědi obžalovaného vyplývá pouze to, že v roce 2008 začalo docházet k poklesu prodejů, jinak zjišťována nebyla, to samé platí o stavu společností A mobil a A. Nelze proto ani posoudit, zda v kritické době byla pro obžalovaného hrozba realizace zástav a ručitelského prohlášení reálná s ohledem na stav hospodaření ve společnosti A a jak tíživý dopad na stav společností A a A by měl předpokládat.

Jako nepřesvědčivé se jeví i některé dílčí závěry Městského soudu, a to o dostatečném jiném zajištění poskytnutých úvěrů, když není zřejmé, která konkrétní jiná zajištění má na mysli, proč je lze považovat za dostatečná, zda došlo k realizaci některého zajištění a ke splacení úvěrů z něho, event., z jakých důvodů ho nebylo možno využít. V tomto směru se měl vypořádat s podnětem k prošetření podaným R, v němž oznamovatel uvedl, že zajištění pohledávek vyplývajících ze smlouvy o úvěru ve znění jejích dodatků, které bylo dáno právnímu předchůdci oznamovatele, společnosti Raiffeisenbank a.s., zástavou předmětných nemovitostí, je zcela nepochybně zajištěním nejvýznamnějším. Zbývající zajištění pohledávky jsou okrajová a ve srovnání s tímto zajištěním nevýznamná. Dále z rozsudku nevyplývá, z čeho soud dovodil, že obžalovaný pravidelně v souladu s obchodním zákoníkem svolával valné hromady a akcionáři společností byli o situaci společností informováni, a že nelze uzavření zástavních smluv a ručitelské prohlášení označit za jednání, které se dělo bez vědomí zavazovaných společností. Není zřejmé, konkrétně na jakých valných hromadách o tom měli být informováni, kdy se konaly a jaká byla reakce na tyto informace. Ve spise se nachází pouze zápis z valné hromady A ze dne 30.10.2006 a 6.8.2007, zápis z valné hromady P, kde se schvalovala účetní závěrka a rozdělení zisku za rok 2006, zápis z rozhodnutí jediného akcionáře A bez data, zřejmě je z roku 2007, když byla odsouhlasena účetní závěrka za rok 2006. S obsahem zápisů se Městský soud nijak nevypořádal, je otázkou, zda má být jimi (nebo jinými důkazy) shora uvedené zjištění podloženo. Podle zjištění odvolacího soudu výtky na adresu obžalovaného zazněly dle zápisu z valné hromady společnosti P s r.o. ze dne 13.7.2010, na které byl z funkce jednatele společnosti odvolán obžalovaný s účinností ku dni 13.7.2010 a do funkce jednatele byl jmenován Mgr. MP. Projednávaly se zde obchodní záležitosti společnosti, současný ekonomický stav a její další ekonomický vývoj. V rámci tohoto bodu společník A konstatoval, že ekonomický stav společnosti mu není znám, bývalý jednatel ho neinformuje o stavu hospodaření, nesvolává VH, ani nezveřejňuje zákonem stanovené listiny do obchodního rejstříku. Společník G, že nemá detailní informace o provedených převodech obchodních podílů, které dříve vlastnila společnost ve společnosti D a A, které bývalý jednatel společnosti UR převedl na různé subjekty bez vědomí společnosti A jakožto většinového společníka. Kromě toho, jak odvolací soud zjistil rovněž ze Sbírky listin založených v obchodním rejstříku, pokud jde např. o A, nachází se zde některé listiny z roku 2007 a pak až insolvenční rozhodnutí od roku 2010.

Pokud jde o to, zda z úvěru poskytnutého jedné společnosti profitovala druhá společnost, která poskytla zajištění, bude třeba, aby se Městský soud zabýval věrohodností tvrzení obžalovaného, že tomu tak bylo a provedl jeho podrobnější výslech zaměřený k tomu, o co se konkrétně jedná, dále ke stavu společností v kritické době a pokusil se jeho obhajobu prověřit dostupnými důkazy. V tomto směru se nabízí možnost doplnit dokazování výslechem informovaných osob působících ve společnostech v kritické době jako svědků, které by se mohly k tomu rovněž vyjádřit. Kromě toho připadá v úvahu opatření listinných důkazů, zápisů z valných hromad, zpráv auditorů, materiálů insolvenčních správců, apod. O tom, že by takové důkazy mohly být zdrojem poznatků potřebných k objasnění věci, svědčí dokumenty získané odvolacím soudem ze Sbírky listin obchodního rejstříku, insolvenčního rejstříku nebo ve spise založená zpráva nezávislého auditora k ověření účetní závěrky za rok 2008 společnosti A ze dne 22.6.2009, v níž auditor poukazuje na řadu skutečností vedoucích k riziku přerušení předpokladu nepřetržitého trvání účetní jednotky, na nedoložení zápisu z valné hromady, kde je schválena účetní závěrka za rok 2007 a ztráta vykázaná za toto období že je tedy zaúčtována na účet neuhrazené ztráty minulých let bez dostatečného průkazního podkladu.

Z důvodu uvedených nedostatků při provádění a hodnocení důkazů závěry Městského soudu vedoucí ke zproštění obžalovaného obžaloby nemohou obstát jako opodstatněné, vznikají o nich pochybnosti a jsou přinejmenším předčasné. Vzhledem k tomu, že se Městský soud náležitě nevypořádal s tím, jakého jednání se obžalovaný dopustil ve vztahu k A a A zda se nejednalo o jednání úkorné ve smyslu § 128 odst.2 tr. zák. a § 255 odst.2,4 tr. zákoníku, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Městskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud opětovně projedná věc obžalovaného, odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím, v naznačeném směru doplní dokazování, v závislosti na vývoji důkazní situace provede i důkazy další, jejichž potřeba vyvstane, po vyčerpání důkazních možností znovu provedené důkazy řádně zhodnotí, náležitě posoudí existenci všech zákonných znaků příslušných trestných činů a své úvahy, skutkové i právní závěry, které ho povedou k novému rozhodnutí, vyloží v jeho odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není další řádný opravný prostředek přípustný.