Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Zákaz nucení k sebeobviňování v trestním řízení a jeho pojetí v judikatuře Ústavního soudu

Ve svém článku se budu zabývat zákazem nucení k obviňování sama sebe v trestním řízení. Cílem je poskytnout krátké zhodnocení nejnovější judikatury, a to zejména s ohledem na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl.-st ÚS-st 30/2010 z 30.11.2010.

Mimo českou judikaturu budu v článku využívat i relevantní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

Právo nepřispívat k vlastnímu obvinění je dovozováno z čl. 37 odst 1. Listiny, který zakládá právo každého „odepřít výpověď, jestliže by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké“, a dále z čl. 40 odst. 4, který stanoví, že „obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.“ Zmínit je dále třeba Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, ze které se právo neobviňovat sebe samého odvozuje z čl. 6. (dále jen „Úmluva“) Právo odepřít výpověď a právo neobviňovat sebe samého je podle judikatury ESLP obecně uznávaným mezinárodním standardem, který je součástí práva na spravedlivý proces.[1]

Výpověď nelze vnímat pouze v úzkém slova smyslu, jako výslech podezřelého či obviněného. Je třeba ji chápat i jako jinou součinnost obviněného či podezřelého, která ve svém důsledku může vést k jeho usvědčení, případně k způsobení nebezpečí trestního stíhání osoby blízké.

Spolupráce, ať již pasivního či aktivního charakteru, je nutná u úkonů jako např. sejmutí pachové stopy, poskytnutí tzv. bukálního stěru, opatření vzorku vlasů, případně při účasti na rekognici. Pomocí těchto metod orgány činné v trestním řízení získávají zásadní informace o skutkovém stavu, případně si opatřují důkazy.

Nevyhnutelně se tu však střetává zájem na zjištění a potrestání pachatelů trestných činů s povinností státu respektovat práva a povinnosti jednotlivců. Z toho důvodu Ústavní soud několikrát řešil otázku, zda-li je použití konkrétní kriminalistické metody ústavně legitimní. Často se zabýval i otázkou možnosti využití donucení v situaci, kdy obviněný odmítnul součinnost k poskytnutí důkazu. Jako donucovací prostředek byla nejčastěji skloňována problematika možnosti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen „TŘ“).

Předchozí judikatura Ústavního soudu

V průběhu několika posledních let Ústavní soud poměrně často dával za pravdu stěžovatelům, kteří namítali, že nemohou být prostřednictvím pokuty nuceni k tomu, aby svou součinností umožnili opatření důkazu, který by následně mohl být použit proti nim. Svůj postoj odůvodňovali tím, že udělením pokuty byli nuceni k chování, které lze označit jako sebeobviňování. Například v rozhodnutí I. ÚS 671/05 Ústavní soud judikoval, že stěžovatel, který jako obviněný odmítl sejmutí pachové stopy, „nemůže být prostřednictvím pokuty nucen k tomu, aby opatřil, resp. svou součinností umožnil opatření důkazu, který by mohl být použit proti němu v trestním řízení.“[2] Nucení k poskytnutí součinnosti k sejmutí pachové stopy pomocí pořádkové pokuty bylo tedy chápáno jako nepřípustný zásah do práv stěžovatele. K obdobným závěrům došel Ústavní soud i v dalších rozhodnutích, např. v rozhodnutí III. ÚS 655/06, kdy se stěžovatel odmítl podrobit odběru vlasů a bukáního stěru nebo v nálezu I. ÚS 636/05, kdy označil za důvodnou stížnost podezřelé, která byla pod hrozbou pokuty nucena k vydání účetnictví.[3]

Za zmínku však stojí, že k již k rozhodnutí III. ÚS 655/06 bylo připojeno odlišné stanovisko soudce Jana Musila, které je potom extenzivně využíváno i v nejnovějším judikátu z 30.11.2010. Musil se ztotožňuje se stanoviskem Mezinárodního kongresu trestního práva, který konstatuje, že "Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení." Za klíčové je zde třeba chápat slovo „aktivní“, neboť pasivní strpění určitého úkonu, jako např. odběr vlasů, je z tohoto pohledu dovolený, protože nevyžaduje žádné aktivní jednání obviněného.[4]

Obdobně pak argumentoval Ústavní soud i v rámci rozhodnutí III. ÚS 528/06, ve kterém zamítnul ústavní stížnost stěžovatele, který namítal, že nucení ke strpění rekognice odporuje právu neobviňovat sebe samého. Ústavní soud připustil, že rekognice se sice ocitá na samé hranici z hlediska zásady nemo tenetur, neboť se jedná o hraniční úkon mezi aktivním a pasivním jednáním. Přesto judikoval, že „požadavky které jsou při rekognici na obviněného kladeny, nemají takový charakter, aby je bylo lze označit za donucování k sebeobviňování či k sebeusvědčování“. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vycházel z principu proporcionality mezi jednotlivými hodnotami a právy chráněnými ústavním pořádkem. Rekognici chápal jako „velmi efektivní důkazní prostředek a tedy institut umožňující dosažení veřejného statku (dobra) spočívajícího v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů.“[5]

Stanovisko Pl.-st ÚS 30/10 z 30.11.2010

V novém stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 30/10 z 30.11.2010 se soud připojil k názorům vyjádřeným v nesouhlasném Musilově stanovisku k III. ÚS 655/06 a použil velmi obdobnou argumentaci.

Soud v Pl. ÚS 30/10 konstatuje, že „na úkony…spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření, a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků.“ Soud tak obhajuje stanovisko, že právo neobviňovat sebe sama není právo absolutní a je možno ho omezit určitým stupněm nátlaku, který však nesmí být abuzivní. Od obviněného lze tedy očekávat „aby strpěl odnětí například písemností, vzorků, třeba i za pomoci donucení, a navzdory skutečnosti, že ho tyto důkazy usvědčují.“ Soud ale znovu potvrzuje, že není přípustné požadovat aktivní přispění obviněného. Může se tedy postupovat proti vůli obviněného, ale nesmí se vyžadovat jeho aktivní součinnost. [6]

Do úkonů, kde není nutné aktivní přispění obviněného, soud zahrnul zejména úkony podle čl. 114 TŘ. Jedná se o úkony pomocí nichž orgány činné v trestním řízení získávají důkazy, které obviněný ani nevytváří, ani nereprodukuje. Ústavní soud po vzoru ESLP konstatoval, že právo nevypovídat se nevztahuje na objektivně existující důkazy, jež jsou získány pomocí donucení, ale existují nezávisle na vůli obviněného, což je mimo jiné případ dokumentů získaných na základě domovní prohlídky, dechových zkoušek, odběru vzorků krve, moči, vlasů či nahrávek hlasu.[7]

Vynucení důkazů nicméně musí splňovat určitá kritéria. Ústavní soud zde cituje rozhodovací praxi ESLP. Ten ve svém rozhodnutí bere do úvahy kritéria, která následně využil i Ústavní soud. V prvé řadě by posouzení, zda-li řízení bylo spravedlivé či nikoliv, mělo být chápáno ve světle veřejného zájmu na odhalení trestného činu. Zájem veřejnosti ale nemůže ospravedlnit zásahy, které potlačují samou podstatu práva na spravedlivý proces, včetně práva neobviňovat sebe samého. Při zkoumání, zda-li v konkrétním případě došlo k potlačení práva neobviňovat sebe sama, pak ESLP zvažuje následující faktory : povahu a intenzitu donucení, existenci relevantních procesních záruk, způsob a účel použití takto získaných důkazů.[8]

Co se týče intenzity donucení tak je třeba, aby bylo proporcionální k důkazům, které mají být získány. Podle ESLP je přípustné odebrat vzorky moči, krve, hlasu, tzn. vzorky, jejichž odebrání je spojené s naprosto minimálním zásahem do tělesné integrity a jejichž existence je v podstatě nezávislá na vůli obviněného, navíc se jedná o výsledek přirozených tělesných pochodů. Na druhou stranu zásahy proti vůli obviněného, kdy je snaha vyprovokovat patologické reakce těla jako např. zvracení jsou nepřípustné. [9]

Ústavní soud se tedy po vzoru ESLP přiklonil k názoru, že minimální zásahy do tělesné integrity jsou přípustné. Mezi tyto zásahy lze podle Ústavního soudu řadit i úkony podle čl. 114 TŘ. Tyto úkony jsou tedy vynutitelnými např. pomocí pokuty, aniž by došlo k zásahu do práva neobviňovat sebe sama.

Je však otázkou zda-li lze s tímto hodnocením souhlasit beze zbytku. Autor se domnívá, že nikoliv. Přestože argumentace Ústavního soudu vychází mimo jiné z judikatury ESLP, není úplně přesvědčivá. Ve světle uvedených principů se přikláním spíše k odlišnému stanovisku Elišky Wagnerové, které bylo připojeno k zmíněnému rozhodnutí Ústavního soudu. Ta uvedla, že podle jejího názoru úkony činěné v trestním řízení podle §114 nejsou apriorně ústavně aprobovatelné. Wagnerová za zásadní považuje mimo jiné „postavení osoby v trestním řízení, v němž má být zmíněný úkol proveden a existenci respektive neexistenci procesních záruk, jakož i neexistenci zákonem přesně vymezeného účelu, pro který má být získaný poznatek využit, jakož i dobu po kterou mají být nashromážděné poznatky uchovávány v policejní databázi.“ Dále pokračuje, že „všechny úkony činěné dle §114 TŘ musí být v přiměřeném poměru k závažnosti obvinění, k síle podezření, k pravděpodobnosti určitého výsledku a k hodnotě poznání, které mají přinést.“[10]

Přestože je nepochybně zájmem společnosti aby trestné činy byly potrestány, je také zájmem společnosti aby byly chráněny práva jednotlivců, aby nedocházelo k jejich přílišnému narušování. Zcela se ztotožňuji s názorem, že v případě úkonů podle §114 TŘ a možnosti jejich vynucení, je třeba vycházet z konkrétní situace a není vhodné tyto úkony prohlásit paušálně za ústavně aprobovatelné. Stanovisko Pl.ÚS-st 30/10, jak kritizuje Wágnerová, nepřibližuje konkrétní okolnosti případu, a budí pocit že tyto informace jsou irelevantní. Přitom je zřejmé, že míra podezření může být u konkrétní osoby různá, nehledě na jiné procesní postavení podezřelého a obviněného.[11] ESLP ve svých rozhodnutích taktéž potvrzuje, že zásahy musí být vždy proporcionální k dané situace a okolnostem.

Závěr

Vydáním stanoviska Pl.ÚS-st 30/10 došlo ke změně v ustálené judikatuře. Vynucení úkonů podle §114 použitím pokuty, je napříště považováno za ústavně aprobovatelné. Ústavní soud se tak odklonil od dříve zastávaného názoru, že nelze pomocí pokuty vynutit odebrání bukálního stěru, pachové stopy atd.

Nové stanovisko bylo založeno z velké části na argumentaci, která byla přejata z rozhodovací praxe ESLP. Na rozdíl od ESLP ale otázka byla Ústavním soudem řešena v podstatě bez odkazu na skutkový stav daného případu. Bude zajímavé sledovat, zda následující rozhodovací praxe bude opravdu natolik rigidní, jak současné stanovisko napovídá, nebo zda dojde k určitým modifikacím ve prospěch podezřelého či obviněného.


[1] Viz. Rozsudek ESLP ve věci Heaney a McGuinness proti Irsku ze dne 21.prosince 2000.
[2] Viz. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 671/05 z 22.2.2006
[3] Viz. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 655/06 ze dne 23.května 2007 a rozhodnutí I. ÚS 636/05 ze dne 21.8.2006
[4] Viz. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 655/06
[5] Viz. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 528/06 ze dne 11.10.2007
[6] Viz. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn Pl.ÚS-st 30/10 ze dne 30.11.2010
[7] Tamtéž
[8] Viz. Rozsudek ESLP ve věci Jalloh proti Německu ze dne 11.července 2006
[9] Tamtéž. Jednalo se o případ kdy pan Jalloh byl nucen pomocí dávidla vyzvracet ampulku s kokainem, který byl následně proti němu použit jako usvědčující důkaz.
[10] Tamtéž
[11] Tamtéž



Autor: Mgr. Jan Franěk