Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Změna judikatury v otázce promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích z pohledu právní jistoty

Otázka, zda dochází k promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích při zásahu do osobnostních práv, je již několik let řešeným problémem. V odborné veřejnosti je na to několik názorů.

Například Karel Eliáš se v komentáři k občanskému zákoníku přiklání k tomu, že „zatímco v případě práva na náhradu škody na majetku se jedná o právo majetkové, u práva na náhradu škody na zdraví se jedná o právo osobnostní, a to se všemi důsledky s tím spojenými. Důsledkem toho, že se jedná o právo osobnostní je jeho nepromlčitelnost.“ Podle Eliáše „ochrana lidské osobnosti nemůže být horší nežli ochrana vlastnictví. Jinak bychom popřeli samotný antropologický základ soukromého práva.“[1] Většina dostupných komentářů se ale s tímto názorem neslučuje. Jako příklad lze uvést komentář C.H.BECK ve kterém Jiří Švestka uvádí, že „právo na náhradu škody způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby je majetkovým právem a jako takové se promlčuje.“[2]

Zdánlivě byl tento spor vyřešen rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, který konstatoval, že „byť jde v případě práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 ObčZ o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv, jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Proto toto právo promlčení podléhá.“ Toto rozhodnutí zásadním způsobem změnilo do té doby ustálenou judikaturu viz. např. rozsudek ze dne 25. září 2003 sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, kde Nejvyšší soud uznal nepromlčitelnost práva na zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.

V současné době se tedy právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích považuje za osobní právo majetkové povahy, které podléhá promlčení. Soudy se ale musely vypořádat se situací, kdy u běžících sporů došlo během poměrně krátké doby k zásadní změně pojímání náhrady nemajetkové újmy. V mnoha sporech tak došlo k promlčení práva, ačkoliv samotní účastníci spoléhali, nikoli nedůvodně, na jeho nepromlčitelnost.

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že mezi principy právního státu patří i princip právní jistoty, jehož neopomenutelnou komponentou je i předvídatelnost práva a s tím související předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. Podle Ústavního soudu „Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance, povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování.“[3] Soudy by měly „přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě, ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak.“[4] Dochází zde ke kolizi mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na jedné straně a hodnotou právní jistoty na straně druhé. Jejich posouzení pak musí, podle Ústavního soudu, vycházet ze zásady proporcionality.[5] S tím je spojeno, že v každém jednotlivém případě je nutno postupovat vzhledem k jeho specifickým okolnostem.[6]

V mnoha případě měla náhlá změna judikatury mnohdy velmi tvrdé dopady, ačkoliv účastníci konaly v dobré víře v existenci práva daného soudy ustálenou interpretací zákona. Ústavní soud se např. ve svém nálezu II. ÚS 3168/09 zabýval situací, kdy „stěžovatelé nikterak nezavinili promlčení nároku, když s podáním žaloby vyčkávali na pravomocné rozhodnutí v trestní věci, kde byly řešeny otázky zásadního významu pro posouzení pasivní legitimace a povahy a rozsahu neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv. Stěžovatelé tak, v souladu s tehdy platným zákonem v materiálním smyslu, nebyli pod hrozbou uplynutí promlčecí doby nuceni podávat souběžně s trestním řízením žalobu na ochranu osobnosti, nýbrž oprávněně očekávali konec trestního řízení.“[7] Náhradu škody nebylo možné uplatnit ani v adhezním řízení, neboť zde smí soud rozhodovat pouze o majetkové škodě. Změnou právního názorů obecných soudů a současná nemožnost poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení došlo podle Ústavního soudu „k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu nemajetkové škody“.[8] Soud tedy neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených.[9] K zamítnutí nároků navíc došlo až v důsledku následné změny právního názoru obecných soudů.

V rozhodnutí III. ÚS 1275/10, v podobné věci, dále ÚS doplnil, že „intertemporální soudcovské právo vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek jeho přijatelnosti.“[10] Ústavní soud tak klade na judiciální intertemporalitu podobné požadavky, jako je tomu u intertemporality zákonného práva.

V uvedených případech došlo důsledkem změny judikatury soudů k zůžení subjektivního práva. Soudy jsou povinni vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu. Ústavní soud v těchto případech tedy z výše uvedených důvodů judikoval ve prospěch stěžovatelů.

Přestože tedy v současné době nelze pochybovat o možnosti uplatnit námitku promlčení v případě náhrady nemajetkové újmy v penězích, je třeba přihlížet ke každému specifickému případu. Je podle mého názoru zřejmé, že Ústavní soud akceptoval, že náhlá změna judikatury obecných soudů měla za následek poměrně závažný zásah do právní jistoty. Ačkoliv se Ústavní soud tedy nevymezil proti promlčitelnosti náhrady nemajetkové újmy, poskytl ochranu nárokům, které se staly z důvodu náhlé a nepředvídatelné změny judikatury nevymahatelnými bez zavinění jejich účastníků. Tím došlo k bezdůvodnému zásahu do principu rovnosti. Je však třeba zdůraznit, že tuto pozici zaujal pouze v několika konkrétních případech.


[1] Eliáš, K. a kol. (2008): Občanský zákoník: velký akademický komentář, svazek I. Praha: Linde 2008, str. 158
[2] Švestka J., Jehlička O., Škárová M., a kol. (2006). Občanský zákoník : Komentář. C.H. BECK. s. 422
[3] III. ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010
[4] IV. ÚS 2170/08 ze dne 12.5.2009
[5] III. ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010
[6] IV.ÚS 262/10 ze dne 16.09.2010
[7] II. ÚS 3168/09 ze dne 5.8.2010
[8] Tamtéž
[9] III. ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010
[10] III. ÚS 1275/10 ze dne 22.12.2010



Autor: Mgr. Jan Franěk