Jsme služba, nejsme úřad.*
Domluvit konzultaci

„Tím, koho v justici potřebujeme nejvíce, jsou odvážní soudci. Soudce je ten, kdo právo vyloží a ten, jehož slovo je rozhodující. Soudce bývá pod tlakem veřejnosti, bývá pod tlakem médií. Převažuje názor, že spravedlnost je tehdy, když se někdo odsoudí. Naproti tomu zproštění obžaloby, tedy zbavení viny, bývá vnímáno až negativně. Populární a kladně přijímaná rozhodnutí jsou tedy většinou ta, kde je vysloven přísný trest. Nejde položit rovnítko mezi trestem a spravedlností.

Už proto ne, že se klade stále větší důraz na to, aby se o vině rozhodovalo veřejně a před soudem. Z toho plyne, že před soudem tak logicky stanou i ti, kteří vinni nejsou. V dnešní době jsou lidé zvyklí vnímat informace z médií útržkovitě a povrchně, přitom to, co se v novinách popíše jednou větou, jedním článkem, bývá často výsledek dlouhého a složitého dokazování. Právě soudce, který se nebojí vydat nepopulární rozhodnutí a který se nebojí povrchní kritiky, je podle mě tím nejdůležitějším článkem v justici.“

Bona fides

V překladu dobrá víra či také dobrý úmysl. Dobrá víra je pod ochranou zákona, který nadto předpokládá, že člověk jedná v dobré víře. V občanském právu je tento předpoklad vyjádřen zejména v § 7 občanského zákoníku. Podle § 6 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě, nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu a nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Ustanovení § 7 poté vysloveně uvádí: „Má se za to, že ten kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.“

V souvislosti s dobrou vírou se taktéž rozlišují 2 kategorie, a to:

  • subjektivní dobrá víra, což je vnitřní stav člověka, který je přesvědčen o správnosti svého jednání;
  • objektivní dobrá víra: svou podstatou se blíží dobrým mravům, označuje tedy chování či jednání, které je obecně bráno jako slušné a poctivé.

Zpět na slovník právních pojmů