Nepříčetnost

Nepříčetnost je takový psychický stav, v němž jednající není s to rozpoznat své chování nebo je nedokáže dostatečně ovládat. Je-li pachatel v době spáchání činu nepříčetný, není trestně odpovědný, ledaže by si tento stav úmyslně přivodil s cílem trestný čin spáchat. K tomu, aby byl pachatel příčetný, musí být u něj zachována jak rozpoznávací, tak ovládací schopnost.

Rozpoznávací schopnost, tedy schopnost chápat důsledky svého jednání, jeho společenskou nebezpečnost, je dlouhodobě snížená nebo zcela vymizelá u vážně duševně nemocných pachatelů (schizofrenie) nebo u pachatelů s vyšším stupněm mentální retardace. Krátkodobě může být rozpoznávací schopnost snížena v důsledku intoxikace alkoholem nebo jinými návykovými látkami. Pachatelům takových trestných činů bývá běžně soudem místo trestu nebo ve spojení s trestem za opilství nařizována ochranná léčba.

Ovládací schopnost, schopnost ovládnout své jednání, se snižuje nebo ztrácí i v situaci, kdy se psychicky zdravý a střízlivý člověk dostane do zcela mimořádné situace, která krátkodobě změní navyklé vzorce jeho chování (např. manžel, který zjistí, že jeho manželka byla právě znásilněna, pachatele dostihne a zavraždí jej). Tyto případy bývají sporné, neboť v obecném povědomí není tento druh nepříčetnosti dostatečným důvodem k zánik trestní odpovědnosti, na druhé straně má veřejnost tendenci pachatele za jednání v afektu exkulpovat, jde-li o spravedlivou odplatu.

Částečné snížení rozpoznávací nebo ovládací schopnosti k zániku trestní odpovědnosti nepostačuje, k tomu je třeba, aby aspoň jedna z těchto složek zcela vymizela.

Okolnost, že trestný čin byl spáchán ve stavu silného rozrušení, je jednou z polehčujících okolností.

Příčetnost je podmínkou zavinění i v občanském právu, takže z její absence lze často dovozovat i zproštění odpovědnosti za škodu. To se však týká zejména případů dlouhodobé nepříčetnosti. Jestliže se škůdce sám uvedl do stavu nepříčetnosti, přičemž mohl a měl vědět, co v tomto stavu může způsobit, lze dovodit nedbalostní zavinění, které odpovědnost za škodu zásadně nevylučuje.

Zpět na slovník právních pojmů